Ústav mezinárodních vztahů

Naše země se postupně loučí s dalšími třemi vojáky, kteří byli zákeřně zabiti v daleké zemi pod Hindúkušem. Celkový počet obětí ve dvou po sobě jdoucích misích se tak zvýšil na 13. To samozřejmě vyvolalo nové, mnohdy velice vyhrocené reakce a diskuse. Nikdo přitom nemůže zpochybnit, že všichni naši vojáci byli v Afghánistánu zabiti neférovým, velmi podlým a zákeřným způsobem. Bylo to prostřednictvím nástražných, na dálku výbušných směsí nebo právě léček.

Hlavní zodpovědnost za jejich smrt nesou ti nejradikálnější kazatelé a vymývači mozků. Tito fanatici dokážou pobláznit i osmnáctileté kluky, kteří vlastně mají vše teprve před sebou, a přeměnit je v sebevrahy a podlé vrahy v jedné osobě, třebaže obojí je v zásadním rozporu se základy víry. Jenomže v jejich případě platí ono cynické rčení, že účel světí prostředky. Oním účelem je krutá komunikační strategie terorismu.

Fanatičtí vymývači mozků nejprve rozhodují o tom, na jaký cíl se udeří. V Afghánistánu to byli dominantně vojáci z misí ISAF nebo Rozhodná podpora (Resolute Support – RS), které radikálové označují za neznabohy a především za okupanty, které je nutné zabíjet. V další etapě se volí ten nejzáludnější, nejzbabělejší a také nejdrastičtější způsob útoku. Jeho plánovači počítají s tím, že každý zabitý voják znamená kruté poselství zemi, která jej tam vyslala. To říká: přestaňte nám sem posílat své vojáky, nebo vám je budeme vracet v rakvích. S touto strategií se začalo už v osmdesátých letech minulého století v Libanonu, kdy bylo zabito okolo 80 amerických a 70 francouzských výsadkářů, kteří odpočívali v kasárnách během mise s mandátem Rady bezpečnosti OSN.

Očekává se, že ve vysílajících zemích zesílí diskuse nad smyslem celé mise, že stále více lidí bude klást otázku, za co jejich vojáci umírají v tak vzdálené a těžko pochopitelné zemi. A souhrnným cílem je vytvořit atmosféru strachu, kdy se ve vzduchu vznáší otázka, kdy a kde se udeří znovu, kdo bude další obětí. Celá strategie je typická nikoli pro odboj, ale pro krutý a bezohledný terorismus. V tomto světle je plně pochopitelné rozechvění a dojetí naší země a nedílně s tím i rozezlení náčelníka generálního štábu.

Útoky jsou o to zákeřnější, že obě mise měly jasný mandát Rady bezpečnosti OSN. V případě mise ISAF rezoluce č. 1386 z 20. 12. 2001 dala zmocnění k vytvoření mezinárodních bezpečnostních a asistenčních sil. Ty dostaly za úkol pomáhat tehdejší přechodné afghánské vládě v udržování bezpečnosti nezbytné jak pro ni, tak i pro početný personál OSN a pro řadu nevládních organizací angažovaných v této nesmírně komplikované zemi. Nasazené jednotky dostaly oprávnění, aby při plnění zadaných úkolů používaly všech nezbytných opatření.   
 
Nynější operace zahrnuje také neutrální státy

Postupem doby dále přibývaly rezoluce, které prodlužovaly mandát z původních šesti měsíců vždy o další stejně dlouhé období. To bylo nezbytné především proto, že se ukázalo, že vzbouřenců a džihádistických teroristů bylo v této zemi víc, než se čekalo, a jejich násilný odpor překonával původní odhady. Mise ISAF tedy byla legální, neboť měla oporu v rozhodnutích RB OSN. Byla také legitimní, neboť se zaměřila na pomoc tamní vládě, která čelila násilí nejen tálibánců, ale také mnoha džihádistů, kteří se tam sjížděli z celého světa podobně jako jejich předchůdci v 80. letech minulého století, když tam jezdili bojovat proti interventům a okupantům ze SSSR.

Na konci roku 2014 mise ISAF skončila a RB OSN přijala 12. 12. 2004 rezoluci č. 2189 o zřízení mise RS. Vymezila ji také jako misi nebojovou a opět jako misi asistenční. Ale v porovnání s ISAF už nešlo o pomoc poskytovanou ústřední afghánské vládě, nýbrž o misi organizovanou na základě pozvání a žádosti této vlády. Mise RS se zaměřuje na pomoc ozbrojeným silám a bezpečnostním sborům, které jsou v podřízenosti této vlády. Také tato mise je tedy zcela legální i legitimní. Navíc to není mise, které by se účastnily jen země NATO, ale je mnohem širší. Z celkového počtu přes 16 tisíc vojáků tvoří polovinu vojáci z USA, ale spolu s nimi tam jsou také vojáci třeba z Nového Zélandu a také ze tří významných evropských neutrálních zemí: z Finska, Švédska a také ze sousedního Rakouska. Ve srovnání s misí ISAF se tedy mezinárodní společenství dále rozšířilo.

Volba jen mezi morem a cholerou

A co to vše znamená pro vojáky, kteří se těchto misí zúčastnili? Především tam nejsou jako okupanti, ale jako vojáci, jejichž úkolem je dlouhodobě pomáhat v boji proti tamním džihádistům i proti jejich podporovatelům z celého světa. Ti všichni si chtějí tuto těžce zkoušenou hornatou zemi přeměnit nejprve ve svůj kalifát a posléze ve velkou základnu. Tu by využívali pro výcvik dalších a dalších záškodníků a teroristů, které by pak mohli vysílat na jakékoliv místo světa s úkolem páchat další a další útoky a připravovat budování dalších nových kalifátů. Čím více je těchto fanatiků v Afghánistánu, tím hůře pro tuto zbědovanou zemi. Ale zároveň s tím platí, že o to méně jich může být v jiných částech světa.

Široké mezinárodní společenství může tváří v tvář tomuto krutému nepříteli rozhodovat mezi dvěma špatnými krajními řešeními. Tím prvním je pokračovat v misi RS, i když může být ještě velice dlouhá a vyžádá si další oběti. Druhou možností je odejít a přenechat Afghánistán napospas stále agresivnějším džihádistům, jejichž sebevědomí by o to více narostlo. Jejich kalifát by se pak mohl dále rozšiřovat a stále více se blížit k jimi tolik opovrhovanému dekadentnímu Západu. Závažnost hrozby dalších teroristických útoků by se tím jen na čas oddálila, přičemž nikdo neví, jak dlouho by to mohlo trvat.

Článek publikoval deník Právo.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.