Ústav mezinárodních vztahů

Loni v říjnu vyvolal český prezident rozruch, když ve svém štrasburském projevu označil anexi Krymu z roku 2014 za fait accompli, tedy za hotovou věc. Týž postoj s ním ovšem zaujímají i někteří odborníci v zakládajících členských zemích NATO. Jedním z nich je Renaud Girard, francouzský expert na poli geopolitických a bezpečnostních studií. Má vzdělání z nejlepších francouzských škol, publikuje v tisku (včetně konzervativního Le Figaro). Je bytostným terénním pracovníkem, který mediálně pokrýval všechny významné války po roce 1990, přičemž vždy hovořil s účastníky obou stran válečné vřavy. Ale zároveň s tím zveřejňuje i akademicky pojaté monografie, kde se zamýšlí nad probíhajícím děním a doporučuje možná východiska.

V nejnovější z nich, vydané v roce 2017 pod názvem Jaká by měla být francouzská diplomacie, prezentuje své smělé a neotřelé argumenty, které jdou do velké historické i geopolitické hloubky. Připomíná především to, jak do Kyjeva dne 21. února 2014 na velmi důležitou zprostředkovatelskou misi přiletěli ministři zahraničí tří významných zemí EU: Laurent Fabius (Francie), Frank-Walter Steinmeier (SRN) a Radosław Sikorski (Polsko). Zdůrazňuje, že poté, co jménem celé EU podepsali dohodu s tehdejším proruským prezidentem Janukovyčem a třemi předáky prozápadní opozice, si celý svět myslel, že krize byla vyřešena. Proto ministři hned odletěli – ten francouzský dokonce až do daleké Číny.
 
Ministři to v Kyjevě lehkomyslně odflákli
 
Jenomže hned tutéž noc opoziční předáci pod tlakem narychlo svolaných nespokojených demonstrantů své podpisy odvolali a nazítří Janukovyč kvapem opustil zemi, načež ho parlament neprodleně sesadil.

Girard zdůrazňuje, že Rusové to brali jako státní převrat a jejich podrážděnost ještě zesílila poté, co parlament v Kyjevě odhlasoval zrušení ruštiny jako druhého úředního jazyka ve východní části země.

Putin už na nic dalšího nečekal a rozhodl se pro tzv. preemptivní, tedy předstihující opatření. Tím byla anexe Krymu. Její neblahé důsledky pro situaci v Evropě už všichni dobře známe.

Při zpětném hodnocení Girard postupuje cestou takzvané kontrafaktuální historie, která si klade otázku what if, tedy – co by bylo, kdyby se bývalo postupovalo jinak. V tomto světle třem ministrům vytýká především to, že svoji kyjevskou misi lehkomyslně odbyli.

Dává to do kontrastu s postupem Henryho Kissingera, jenž na podzim roku 1973 během tzv. jomkipurské války strávil na Blízkém východě několik týdnů, přičemž zevrubně diskutoval s oběma stranami a vedl je k vzájemně přijatelným ústupkům. Díky tomuto dlouhodobému nasazení nakonec dokázal prosadit ukončení bojů, což mělo v době vyhrocené bipolarity významný příznivý dopad pro celý svět.

Navíc Girard třem výše zmiňovaným ministrům vytýká, že neudělali, co udělat rozhodně měli: především podle něj měli Putina ujistit, že ve strategickém Sevastopolu dál bude kotvit ruská fl otila, která má pro bezpečnost Ruska nenahraditelný, klíčový význam. Za druhé měli znovu výslovně zaručit, že na Ukrajině nikdy nebudou rozmístěny vojenské základny NATO, přičemž mohli opětovně připomenout, že právě Německo a Francie během bukurešťského summitu NATO v roce 2008 návrh na přijetí Ukrajiny do NATO vetovaly.

Čemu všemu se šlo vyhnout

A za třetí měli dát záruku, že také ruština zůstane oficiálním jazykem ve východní části Ukrajiny. Girard je přesvědčen, že na takové řešení by Putin určitě přistoupil. A pak už jen shrnuje, čemu všemu se tak svět mohl vyhnout: nejen anexi Krymu, sankcím a jejich neblahým dopadům na obě strany, ale i navyšování vojenské přítomnosti NATO na tzv. východním křídle, odvetnému posilování ruských jednotek na západní hranici, narůstajícímu počtu a závažnosti vojenských incidentů na "čáře dotyku".

Francouzský specialista své hodnocení uzavírá slovy, že Evropská unie by se měla smířit s tím, že Krym už je a zůstane součástí Ruska.

A politické špičky své země vyzývá, aby v usmiřování Evropy s Ruskem hrály aktivní úlohu a angažovaly se ve prospěch posunu ke spolupráci v boji proti společným bezpečnostním hrozbám, především pak proti militantnímu sunnitskému džihádismu. Třeba nám již právě načatý rok ukáže, zda Girarda někdo z evropských lídrů vezme aspoň trochu vážně.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.