Ústav mezinárodních vztahů

Velkou pozornost veřejnosti vzbudila tento týden konference o extremismu, zejména pak připomenutí jejího svolavatele, že v některých učebnicích v Británii je za akt terorismu označen i atentát na Heydricha spáchaný v roce 1942. A to je skutečně slovo do pranice.

Tak do ní vstupuji a namítám, že ve Francii je tento atentát jednoznačně a bez výjimky hodnocen jako jeden z nejvýznamnějších odbojářských činů během celé 2. světové války.

Další moje námitka zní, že o teroristickém činu lze mluvit pouze tehdy, že jej připraví a spáchá samozvaná spiklenecká organizace, ne však v případě kroků státu (jistě: s výjimkou tzv. státního terorismu, jehož symboly byli např. Robespierre, Hitler, Stalin, Mao či špičky současné KLDR). A v neposlední řadě platí, že teroristé v naprosté většině případů útočí na civilní, nikoli na vojenské cíle.

V rámci polemiky je navíc třeba vznést námitky vztahující se ke 2. světové válce. Hodně se diskutovalo o japonských kamikadze. I jejich střemhlavé sebevražedné útoky na spojenecké – zejména americké – lodě byly často hodnoceny jako terorismus. Japonci však trvali na třech zásadních námitkách.

Především zdůrazňovali, že kamikadze bojovali během totální války a útočili výlučně na vojenské, nikoliv na civilní cíle. Byli to vojáci, plnili rozkazy a úkoly stanovené jejich vládou. Činnost sebevražedných pilotů tak nemůže být hodnocena jako terorismus, ale nejvýš jako válečný zločin.

Když tuto logiku vztáhneme na české atentátníky a heydrichiádu, je jasné, že jejich trestnou akci proti říšskému protektorovi, ztělesňujícímu zločinný režim chystající po násilné okupaci genocidu obyvatelstva porobené země, nerozhodla žádná samozvaná spiklenecká organizace, ale představitelé exilové vlády vedené prezidentem Edvardem Benešem.

Neútočilo se na bezbranné civilní obyvatelstvo, ale na vrchního představitele krvavě represivní okupační moci, navíc tyrana v generálské uniformě. Byla zlikvidována bestie, jejímž prokazatelným "pracovním úkolem" bylo tzv. konečné řešení české, ale také židovské otázky. A v neposlední řadě – atentát provedli vojáci. Na základě rozkazu.

Což se shoduje s obhajobou japonských kamikadze, jenže na rozdíl od nich při heydrichiádě rozhodně nešlo o žádný válečný zločin. V této souvislosti nelze nepřipomenout legendárního Františka Smolíka jako filmového středoškolského profesora, který zdůrazňuje, že vražda na tyranu není zločinem.

Jistě, někteří kritici připomínají text jejich přísahy, kde se píše, že jsou ochotni obětovat i svůj život, a v případě potřeby uskutečnit i teroristický čin. Ale to jsou pouze slova, mnohem větší váhu mají výše zmiňované mezinárodní souvislosti a základní vymezení terorismu jako metody politického boje.

O terorismu v souvislosti s Heydrichem lze ovšem hovořit – když se okupanti začali za likvidaci svého potentáta mstít. Terorismem v pravém a nesporném slova smyslu byla jimi prováděná decimace, která šířila smrt a strach mezi obyvateli tzv. protektorátu.

Jan Eichler je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.

Článek vyšel v deníku Právo.