Ústav mezinárodních vztahů

Velký vliv na mezinárodní politiku před 80 lety měla Velká Británie. Ta čelila třem vážným bezpečnostním hrozbám. První z nich představovalo Japonsko, u něhož bylo jasné, že vpád do severní Číny bude chtít postupovat dále na jih, až směrem k Indii a do dalších oblastí, které měly pro Británii strategický význam. Druhou životní bezpečnostní hrozbu pro tehdejší Británii znamenala Itálie. Ta se chtěla zmocnit Středomoří a také oblastí v severní Africe, zejména pak Somálska a výhledově postupovat i směrem na Egypt. Italská expanze hrozila zemím, jejichž východní břehy omývá Rudé moře, na jehož severním cípu je 163 km dlouhý Suezský průplav, kterým vedou strategické zásobovací trasy z Indie a ze zemí Perského zálivu.

Právě tato ohrožení byla považována za nejvážnější a nejnaléhavější, zatímco s Hitlerem jakožto hlavním inspirátorem třetí hrozby začaly britské politické elity vyjednávat, a to i za cenu velkých ústupků.

Přitom se navazovalo na tzv. gentlemanské dohody Velké Británie s Itálií učiněné v letech 1937–1938. Jejich uzavřením Británie vyjádřila souhlas s novým statusem quo ve Středomoří a také s italskou anexí Habeše. Jednání s Itálií se stalo prototypem politiky usmiřování uplatňované vůči Německu.
 
Kořeny už v roce 1935   
 
Kořeny politiky appeasementu sahají až k separátnímu ujednání mezi Británií a Německem na jaře 1935, které dávalo německému námořnímu vyzbrojování stejné možnosti, jaké měla Francie. Navíc padl zákaz stavět ponorky, což vše bylo zásadním ústupkem od Versailleské smlouvy.

Toto ujednání ukázalo, že Britové upřednostnili dvoustrannou dohodu s protivníkem před spoluprací se svými partnery. Britské politické elity byly přesvědčeny, že touto cestou zmírní německé požadavky a vyhnou se vypuknutí války.

Na tento přístup navázala návštěva lorda Edwarda Halifaxe, člena britského konzervativního kabinetu, kterou uskutečnil z pověření premiéra Nevilla Chamberlaina v listopadu 1937 v Hitlerově alpském sídle Berchtesgaden. Během jednání vyjádřil ochotu postoupit Německu Gdaňsk, Rakousko i Československo. Byla stanovena jediná podmínka: tyto změny nebudou prosazeny cestou války, ale uskuteční se mírovými prostředky. Víra v možnost zachránit mír v negativním pojetí, tedy mír jako odvrácení naléhavé hrozby války, byla natolik silná, že jak Chamberlain, tak i tehdejší britský velvyslanec v Německu hodnotili Halifaxovu misi jako velice úspěšnou.

Snaha zachránit mír pojímaný jako odvrácení bezprostřední hrozby války se velmi výrazně odrážela v chování samot ného premiéra. Prvním významným mezníkem se stal již konec listopadu roku 1937, kdy se Chamberlain vzápětí po nástupu do premiérské funkce dotázal francouzských politiků, jak přistupují k závazkům s ČSR.

Tehdejší francouzský ministr zahraniční Yvon Delbos odpověděl, že závazky by nemusely platit v případě neklidu, jenž propukl mezi německou menšinou v ČSR. A to byl vlastně začátek cesty ke zpečetění tragického dramatu. Pak už následovaly tři Chamberlainovy cesty do Německa, které tehdy bylo již zcela hitlerovské, znacizované a remilitarizované.

Na první z těchto cest se Chamberlain vydal dne 15. 9. 1938 letecky, ale nikoli do Berlína, nýbrž do Mnichova, aby odtud pokračoval vlakem až do Hitlerova sídla v Berchtesgadenu. Henry Kissinger ve svém mistrovském díle Umění diplomacie výstižně napsal, že volbou tohoto místa dal Hitler jasně najevo svoji neúctu a nadřazenost.

Už tato skutečnost vyvolávala analogii s cestou do Canossy, a tomu nakonec odpovídal i hlavní výsledek jednání s nacistickým diktátorem. Tím bylo rozhodnutí, že ČSR bude muset Německu podstoupit celé pohraničí, aby za to dostala mezinárodní záruky, které nahradí dosavadní smluvní závazky Francie vůči středoevropské zemi s 15 milióny obyvatel.
 
Jako do Canossy   
 
Analogie s cestou do Canossy se ještě více umocnila při druhé Chamberlainově cestě do Německa, tentokrát do Bad Godesbergu, která se uskutečnila jen o pouhý týden později, ve dnech 22. a 23. září 1938. Hned v první den nechal Hitler britského premiéra čekat až od odpoledne, kdy mu poslal své další požadavky, navíc v němčině. Britský premiér na tuto neomalenou a ve své podstatě vyděračskou hru bez odporu přistoupil, aby nakonec po osobním jednání s Hitlerem následujícího dne vyhlásil, že on a Hitler by spolu mohli vyřešit i další vážné problémy tehdejší Evropy. Zároveň zdůraznil, že Velká Británie nebude mít důvod použít síly, pokud Německo nebude svých cílů chtít dosáhnout cestou války.

Třetí a také poslední Chamberlainova cesta do tehdejšího Německa je spojena s Mnichovskou konferencí. Důležité bylo už to, že opět přistoupil na Hitlerovu volbu místa – bavorskou metropoli, v níž se zrodila nacistická strana. To byla symbolika, jakou si vyhrazují vítězové. Večer před svým odletem, tedy dne 27. 9. 1939, pronesl britský premiér velmi významný rozhlasový projev, v němž zdůraznil, že by bylo zcela absurdní, hrozné a neuvěřitelné, kdyby Britové měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky jen kvůli sporům v nějaké vzdálené zemi, mezi lidmi, o kterých sami Britové tak málo vědí.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.