Ústav mezinárodních vztahů

Tuto historii provází značná dávka hořkosti na obou stranách – jak tomu u velké a zrazené lásky bývá. Íránci nemohou zapomenout na Operaci Ajax z roku 1953, kdy americké a britské rozvědky svrhly demokraticky zvoleného premiéra Mosaddeka, jenž hájil nezávislost země a její kontrolu nad domácím ropným bohatstvím. Nemohou skousnout ani západní podporu Saddáma Husajna v jeho nezdařeném blitzkriegu proti východnímu sousedovi v 80. letech, který se změnil na zákopová jatka zapáchající yperitem, v nichž zmizela celá jedna generace mladých Íránců.
Americkou zkušenost s Íránem zase poznamenaly excesy islámské revoluce včetně ročního vězněnírukojmí z americké ambasády v Teheránu, projevy vypjatého antiamerikanismu špiček islámské republiky a jistý výsek íránské zahraniční politikycílený na zpochybňování americké hegemonie v oblasti.

Naděje na restart
Nedávný podpis prozatímní dohody mezi Íránem a skupinou mocností v čele s USA spočívající v omezení a mezinárodní kontrole íránského jaderného programu výměnou za částečně uvolnění sankcí dusících íránskou ekonomikuotvírá možnost slibného restartu americko-íránských vztahů. Naznačují to nejen úsměvy v ženevském hotelu Intercontinental, kde byla dohoda podepsána, ale také intenzivní tajné americko-íránské rozhovory, jež slavnostnímu podpisu předcházely. Washington a Teherán se spolu znovu naučily mluvit – a to není málo.
Írán s jeho geografickou pozicí, ropným bohatstvím, konsolidovaným národním státem a sofistikovanými lidmi lze považovat za strategicky nejdůležitější stát Blízkého východu. Sílící přesvědčení ve Washingtonu i Teheránu, že oboustranně konstruktivní vztahy jsou žádoucí a nutné, doprovázené konkrétními akcemi, skýtá potenciál uvolnit napětí v celé oblasti – a snad i přinést politické řešení tragického konfliktu v Sýrii.     

Oteplování vztahů mezi Íránem a Spojenými státy pochopitelně není vedeno pocitem nostalgie. Nahrává mu celková situace v regionu, kde se hroutí státní a bezpečnostní struktury konstituované během poválečné dekolonizace a po skončení studené války, jejichž erozi urychlila arabská povstání od roku 2011.
Jednu z možností, jak rozklíčovat složitéblízkovýchodní dění, nabízejí etnolingvistická kritéria. Arabské jádro je obklopeno nearabskou periferií tvořenou Íránem, Izraelem a Tureckem. Jednotné jádro má schopnost odrážet mocenské ambice silných nearabských sousedů. To bylo podstatou panarabského snu personifikovaného někdejším egyptským prezidentem Násirem. Naopak jádro slabé a roztříštěné se snadno stává kořistí íránských, izraelských a tureckých zájmů.

Arabské jádro kolabuje
Nyní ovšem nastala situace, kdy arabské jádro doslova exploduje. Celou arabskou Levantu a Mezopotámiizasáhly nepřehledné konflikty do značné míry vyvolané a řízené soupeřením vnějších mocností. Postkoloniální státy, jako je Irák, Libanon a Sýrie, se staly nefunkčními entitami – prázdnou a vražednou imitací státnosti.Kdysi významný Egypt pohlcujívnitropolitické a ekonomické problémy.Mocenské hry je schopná hrát jen bohatá Saúdská Arábie.
Ovšem – zatím: její vnitřní uspořádání není imunní vůči revolučnímu dění od roku 2011 a může se stát, že se dočkáme i tamního „jara“, byť se ho dosud saúdským autoritám daří zmrtvovat směsí represe a petrodolarů.
Kolaps arabského jádra nutí americkou diplomacii revidovat spojenecké vazby a postavit blízkovýchodní zahraniční politiku na (staro)nové základy. A ty zřejmě leží v nearabské periferii. Dva pilíře chystané stavby jsou víceméně jasné, Izrael a Turecko, dva tradiční spojenci.
Turecko momentálně vlastní přístup k Blízkému východu přehodnocuje, a to po fiasku „politiky nulových problémů“, která skončila problémy na všech frontách. Jeho těsnější přimknutí k americké linii je pravděpodobné. A americko-izraelská vazba je už od 70. let natolik pevná, že ji nemůže ohrozit ani mrazivá atmosféra doprovázející osobní setkaní Obamy sNetanjahuem.
Syrská válkavčlenila do této konstrukce Írán. Spojené státy, Turecko, Saúdská Arábie a další aktéři se v tomto konfliktu pokusili uštědřit Íránu lekci, zklikvidovat íránského partnera v Damašku a zbavit Teherán jeho strategického dosahu do arabského jádra. Sýrie se ke své škodě stala bojištěm velmocí.

Teherán tažení ustál
Dnes už je ale jasné, že Írán v této zkoušce obstál.Namísto políčku Teheránu se syrská válka stala palčivým problémem pro celý region i Spojené státy. Sunnitští extremisté a džihádisté, hlavní opoziční síly v Sýrii, neohrožují jen režim v Damašku. Násilí se přelilo i do Iráku a Libanonu. A velice nervózně sleduje situaci i Ankara, jež se začala obávat bombových útoků v ulicích tureckých měst.
Americké pošilhávání po obnovení konstruktivních vazeb s Teheránem motivuje i počínání Saúdské Arábie. Vnitropoliticky je to odporná despocie, mezinárodně hlavní sponzor nábožensky motivovaného extremismu. A také ovšem největší producent a exportér ropy a dlouholetý spojenec Washingtonu.
Pro Američany je spojenectví se saúdským královstvím významnou předností i nepohodlnou přítěží zároveň. Nyní Spojené státy zřejmě došly k závěru, že sblížení s Íránem může být tou správnou kartou, jak Rijád více disciplinovat.
Americko-íránské détente je ovšemstále velmi delikátní záležitostí, která může zkrachovat na řadě aspektů. Vzájemná výhodnost tohoto řešení je ale faktorem, který by mohl převážit nad zátěží historických křivd i problematickými vztahy mezi periferními nearabskými státy. Írán, Izrael a Tureckouž v minulosti ukázaly, že jejich zájmy nejsou protikladné a že společně dokáží na úkor arabského jádra efektivně spolupracovat.

O autorovi: Mgr. Michael Brtnický je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezinárodní vztahy zemí Blízkého východu patří mezi jeho oblasti specializace.

Zveřejněno: Deník Právo, 16. 12. 2013, str. 10.