Ústav mezinárodních vztahů

Hodně si ho považují ve Francii za to, jak před čtvrtstoletím zajistil záchranu jejich vojáků na území někdejší Jugoslávie. Další obdiv si vysloužil, když se na začátku ledna 2015 nebál říci tehdejšímu českému ministru obrany dvě zásadní námitky: Armáda ČR není bezpečnostní agentura a do generálské hodnosti by neměli být povyšováni jeho chráněnci, kteří předtím neveleli žádné významné vojenské jednotce.

Zásadní význam má i Pavlovo stanovisko ve věci Pobaltí. Jeho argumenty znějí následovně. Za prvé – Posílená předsunutá přítomnost (PPP) je realitou už delší dobu, a tak vlastně nejde o schválení nové mise.

Za druhé generál říká, že ústupek od slibu by byl mimořádně škodlivým kompromisem a výrazem nedostatku solidarity a loajality s NATO. A závěrečný argument je nejdůraznější – mluví o míře vřelosti v přístupu USA k jednotlivým členským zemím.

Proti tomu se vyprofilovalo stanovisko opačné. Pomiňme, kdo ho vyjadřuje, abychom se nevrátili do dob minulých, kdy se šmahem zamítaly názory těch, jejichž předkové byli násilně kolektivizováni nebo znárodněni.

Toto opoziční stanovisko říká, že naši vojáci by měli být vysíláni jenom do misí, jež mají jasný mandát Rady bezpečnosti OSN. Ten se skládá ze dvou rezolucí: první uvádí, že daná událost, země nebo organizace znamenají hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Navazující druhá rezoluce dává zmocnění použít všech nezbytných prostředků a opatření. Tak tomu bylo například během první války v Zálivu v roce 1991, od níž se datuje narůstající mezinárodní prestiž našich vojáků. Ale v případě sil v Pobaltí se nic takového nestalo.

Budování tamních základen nevychází z názorů a stanovisek Rady bezpečnosti OSN, ale především z vojenských doktrín USA a z rozhodnutí Rady NATO a jejího Vojenského výboru.

Pokud jde o doktríny USA, jsou to především Koncepce vzdušných a námořních výsadkových operací (ASB, květen 2013) a Koncepce průlomových operací (JCEO, duben 2014).

Obě vznikly ještě před ruskou anexí Krymu. V jejich rámci mají hrát velmi důležitou úlohu předsunuté základny, v nichž by měly rotovat jednotky z členských zemí Aliance.

V probíhající diskusi tak na jedné straně stojí důraz na český závazek vůči NATO a na vřelý přístup USA k naší zemi. Z pohledu České republiky to jistě jsou významné hodnoty.

Ale co pohled z úhlu celoevropské bezpečnosti? Celý program v Pobaltí znamená další zvyšování počtů aliančních jednotek na východní hranici NATO a také růst vojenského napětí a vojenských incidentů, jejichž politická kontrola je čím dál náročnější.

Argumentace anexí Krymu je vzhledem k datu schválení amerických koncepcí dosti problematická. Navíc připomíná známé anglické přísloví: Koně utekli, zavřete ohradu. Anexe Krymu se stala a už se nemůže odestát. Ale že by hrozila anexe Pobaltí v době míru? Kdo je blíž pravdě: generál, nebo kritici pobaltských plánů?

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.