Ústav mezinárodních vztahů

Je to tedy nenahraditelná spojnice pro diverzifikaci ropných zdrojů USA a jejich spojenců v době, kdy narůstají obavy z nepředvídatelného vývoje v Saúdské Arábii, která je největším nalezištěm a také největším dodavatelem pro USA a další významné země NATO. A v neposlední řadě jsou tu důvody vojenské. Především nastal posun geostrategického těžiště NATO.

Po dokončení tří etap rozšiřování na východ a jihovýchod relativně klesá význam Německa, na jehož území bylo v době studené války nejvíce vojenských základen Aliance. Navíc právě SRN získala pověst problémové země, která se jednoznačně postavila proti vojenské invazi do Iráku v roce 2003 a v níž se projevují výhrady vůči zahraniční politice a bezpečnostní strategii USA.

V důsledku toho výrazně narostl dlouhodobý strategický význam celého Černomoří a zároveň s tím i střednědobý význam Ukrajiny jakožto státu, který zatím chybí k tomu, aby se uzavřel rozsáhlý pás kontroly NATO nad celou touto oblastí. Navíc si Rumunsko a Bulharsko získaly ocenění v rámci NATO. Příslušníci vzdušných sil USA vysoce hodnotili zejména společná cvičení s útvary Rumunska, kdy se mohli zdokonalovat v boji proti letounům MiG-21 a MiG-29, jež jsou nejen ve výzbroji Rumunska, ale především Ruské federace.

Velký význam mají i námořní základny v obou černomořských zemích. Při operaci Irácká svoboda byla rozsáhle využívána rumunská základna Konstanca a bulharská Sarafovo. Jejich nenahraditelný význam pro NATO již na konci července 2004 vyzdvihl i generál Richard B. Myers, předseda Sboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA v letech 2001–2005.

Tyto základny jsou důležité především pro projekci vojenské síly. Proto do jejich modernizace za posledních deset let plynuly velké americké investice a také tam probíhala řada cvičení za účasti 6. americké flotily (velitelství v Itálii) a jednotek vojenského námořnictva Rumunska, Bulharska a Gruzie. Navíc tyto země poskytly Spojeným státům práva na přelet nad vlastním územím v době vedení válek v Afghánistánu a v Iráku.

A v neposlední řadě byly již na počátku roku 2010, tedy dávno před vypuknutím války na Ukrajině, vyhlášeny záměry na výstavbu pozemních protiraketových systémů USA v Rumunsku a Bulharsku. Právě tomuto námětu byla věnována jednání, která v obou zemích vedli zejména admirál James Stavridis na konci dubna 2010 a také tehdejší generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v květnu téhož roku.

Reakce politiků dvou černomořských zemí přišly po pár dnech. Nejprve rumunský ministr obrany Oprea sdělil, že vybudování protiraketového štítu bude příspěvkem jeho země k bezpečnosti celé Aliance. Prohlášení bulharského ministra zahraničí Mladenova bylo ještě otevřenější a významnější: zaznělo v něm, že rozmístění těchto systémů má vazbu nejen na článek č. 5 alianční smlouvy, ale i na zahrnutí celé této oblasti do širšího rámce energetické bezpečnosti na předělu dvou významných světadílů.

Pás vojenských základen ozbrojených sil USA se dosud postupně rozšiřoval od Turecka na jihu této oblasti přes Bulharsko a Rumunsko na východě a severovýchodě. Ukrajina se svým pobřežím představuje další rozšíření tohoto pásu na severu černomořské oblasti. Je to země, která by mohla uzavřít proces přeměny jižní, západní a severní části černomořské oblasti na rozsáhlou základnu pod velením NATO.

Válka na Ukrajině tedy má příznaky, které dávají tuto těžce zkoušenou zemi i Krym do širších geopolitických souvislostí. Ukrajina se právě v důsledku svého geostrategického významu stala předmětem střetu zájmů mezi Ruskou federací a NATO.

Článek byl publikován deníkem Právo.

O autorovi: Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například mezinárodní bezpečnost či ozbrojené konflikty.