Ústav mezinárodních vztahů

Visegrádská čtyřka na sebe znovu upozornila bojkotem mimořádného evropského summitu k azylové politice, který Angela Merkelová svolala minulou neděli do Bruselu. Andrej Babiš toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že ČR i ostatní země V4 by se závěry schůzky nesouhlasily. V4 tak dala hlasitě najevo, co nechce. Víme ale, co vlastně chce? A ví to aspoň česká zahraniční politika? Tyto otázky se dotýkají aktuálních problémů, zejména hledání evropského řešení azylu a migrace. Mají ale i svoji dlouhodobou dimenzi, která se vztahuje k chápání mezinárodního řádu, Evropy a role národních států. Česká odpověď je bohužel v obou případech směsicí zmatení a nezájmu.

Visegrádská obstrukce evropských řešení

V posledních týdnech začaly krystalizovat plány reforem EU, v jejichž středu stojí právě azylová a migrační politika. Česko zde stojí před jednoduchým, ale zásadním rozhodnutím. První možností je pragmaticky vyjednávat a hledat přijatelné kompromisy. Druhou pak hlasité a tvrdošíjné opakování frází o neustupování Bruselu a Berlínu, bez vlastní vize i ohledu na soudržnost a fungování EU.
ČR se společně s dalšími zeměmi visegrádské čtyřky zřejmě rozhodla pro druhou cestu – pokud tedy nejde o rafinovanou diplomatickou taktiku a nečeká nás velké překvapení. Zatímco Merkelová či Emmanuel Macron položili na stůl řadu konkrétních návrhů, Andrej Babiš především kritizuje: Evropskou komisi, Angelu Merkelovou, azylové kvóty, agenturu Frontex, jihoevropské země. EU podle něj „stále neví, zda je jejím cílem zabránit nelegální migraci, nebo posílat do Evropy každého, kdo skočí několik metrů od afrického pobřeží do člunu“. Visegrádská čtyřka blokuje, pozitivní agendu ale nemá.

Toto odmítání paradoxně přichází právě v době, kdy právě Angela Merkelová dává najevo ochotu respektovat odpor středoevropských zemí k přerozdělování žadatelů o azyl, a dokonce přistoupila na visegrádskou mantru o „flexibilní solidaritě“. Každá země by se tedy do společné azylové a migrační politiky mohla zapojit na základě svých představ, tedy třeba skrze ochranu vnější hranice či rozvojovou spolupráci.

Tento princip i některá jeho konkrétní opatření – zejména pokud směřují k budování „pevnosti Evropa“ – lze samozřejmě kritizovat z normativních pozic, které pro čtenáře Alarmu není třeba opakovat. V současné situaci by však šlo pravděpodobně o menší zlo než například řetězové uzavírání národních hranic. Evropská politika se v tuto chvíli bohužel pohybuje pouze mezi těmito alternativami.

...Celý článek si můžete přečíst zde...

Jakub Eberle, Ph.D., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a věnuje se německé zahraniční politice a dále se zaměřuje na kritické teorie mezinárodních vztahů a diskurzivní teorie a metodologie.