




Cílem magrebských teroristů je Evropa
Způsob pátečního úderu zločinného komanda v Ouagadougou, metropoli Burkiny Faso, velice výrazně připomíná dva teroristické útoky z loňského listopadu – v Paříži a v Bamaku, hlavním městě Mali, o týden později. Všechny tři případy mají několik společných jmenovatelů: typ pachatelů, důvody úderu, způsob provedení i poselství. Podrobnější analýzu nedávného teroristického útoku přináší článek Jana Eichlera v deníku Právo.
Pokud jde o pachatele, je to znovu akce organizace, která si říká "al-Kajdá islámského Magrebu" (AQMI). Je to síť zapřisáhlých džihádistů především z Alžírska, Libye a dalších zemí této části islámského světa. Vznikla před necelými deseti lety a ihned se hlásila k protizápadnímu odkazu a ideologii Usámy bin Ládina. Plně přijala i jeho teroristickou strategii a taktiku, což se projevilo při útoku na hotel v Bamaku.
Území, na kterém AQMI působí, je rozsáhlé. Zahrnuje velkou část Alžírska, severní části Čadu, Nigeru a Mali a východní Mauritánii. Nyní jako meta -stáza pronikla dále na jih, do Burkiny Faso. Všude má ideální podmínky k budování útočišť, z nichž může podnikat výpady. Její zabijáci jsou hnáni nenávistí k Západu a zejména k Francii. A tím jsme u důvodů vražedných útoků.
Kabylové se mstí především za to, že Francie se na počátku 90. let aktivně podílela na tom, že v "jejich" Alžírsku byly zastaveny volby, ve kterých salafistická Fronta islámské spásy směřovala k vítězství. Právě ona a její ozbrojená organizace GIA byla jednou z inspirací pro ty, kdo stříleli v Paříži loni 13. listopadu.
Do AQMI patří dále Tuaregové, kteří se cítí být poníženi a pobouřeni tím, že Západ pod vedením Francie a Británie zlikvidoval "jejich" Kaddáfího a uvrhl celou zemi do strašného chaosu. Všichni dohromady mají Francii za zlé i to, že vojensky intervenovala v Mali a ve Středoafrické republice a že teď její vojenské námořnictvo a letectvo bojuje v Sýrii.
Znovu tak jde o to, čemu se říká válkou vyvolaný terorismus. Ten se v posledních měsících zvláště vydatně mstí – a asi i nadále bude mstít – zemi galského kohouta, a to nejen přímo v této "sladké zemi": může to být i tam, kde Francouzi za cenu velkých nákladů a obětí bojují proti rozpínavosti magrebských fanatiků.
A způsob úderu? Ve všech třech případech vraždila komanda bezohledných vrahounů, kteří použili automatické zbraně a hlava nehlava pálili po naprosto bezbranných lidech, kteří seděli v restauraci, v kavárně, kteří večeřeli nebo v klidu popíjeli kávu.
V Paříži byli vražděni řadoví Francouzi nebo návštěvníci, kteří si chtěli užít pohody pátečního večera. V Bamaku a v Ouagadougou to odnesli návštěvníci drahých hotelů, považovaných za oázy klidu a bezpečí. Útoky jsou "jen" reakcí na francouzské snahy nedovolit těmto fanatikům, aby ovládli území Magrebu jako svoji rozlehlou základnu.
Poselství bylo vždy stejné – nikde si nebudete jisti svými životy, my vám je budeme brát jako trest za politiku, kterou v islámském světě vedou vaše vlády. Ve všech třech případech tak šlo o stejný cíl – pomstít se a šířit strach.
V případě hotelu Splendid a kavárny Cappuccino šlo o to zastrašit jejich nejčastější návštěvníky, tedy západní diplomaty, včetně těch, kteří tam zastupují OSN. Teroristům šlo o to, aby v atmosféře strachu raději moc nevycházeli anebo ještě "lépe": aby účast v misi v takových destinacích ani nepřijímali. Pak se tyto země mohou stát oblastí, ve které si džihádisté budou vládnout sami a kde po-tlačí všechny projevy západního vlivu.
Jenomže to není jejich konečný cíl, je to pouze střednědobý úkol. Posláním AQMI je připravit další teroristické útoky v Evropě po vzoru krvavého Madridu 2004 a Londýna 2005. Z dlouhodobého hlediska tedy je ohrožena nejen Francie, ale také ty státy, které se na jejích akcích podílejí. Záminkou pro krutý útok se může stát účast i v takových misích, jež mají jasný mandát Rady bezpečnosti OSN a při nichž vojáci neplní žádné úkoly okupačního charakteru. Záminkou mohou být i pouhé antiislamistické výroky nejvyšších politických činitelů nebo aktivity silně protiislámských hnutí. A to už je zóna, do které patří i naše země.
To samozřejmě neznamená, že by se Česko nemělo podílet na výcviku vojáků v Mali a že by se mělo od jakýchkoliv akcí mezinárodního společenství distancovat, a tím přistoupit na hru podle pravidel a zájmů AQMI. Znamená to ale, že je třeba všechna možná rizika brát plně v potaz.
O autorovi: Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.
Nahoru