Ústav mezinárodních vztahů

Zahraniční politika se v českém prostředí vyznačuje dvěma základními rysy. Na jedné straně je tu snaha stranicky formulovat jedinečné a ideové principy zahraniční politiky, což se v minulosti nezřídka kdy projevilo v urputných a paralyzujících sporech. Na straně druhé sílí tendence k přejímání hlavního proudu evropského (zahraničně)politického smýšlení, které neposkytuje příliš prostoru pro vlastní politické profilování. Z prolínání obou fenoménů pak vyplývá převládající pocit odevzdanosti a "nezájmu" o zahraniční politiku.

Nové politické vedení ministerstva zahraničních věcí nedávno vyzvalo k probuzení české zahraniční politiky spolu s tezí, že slabý zájem o zahraničí je chybou. Podlehnout této odevzdanosti by opravdu bylo chybou. Na druhou stranu ale platí, že česká politická veřejnost není schopna se ideologicky shodnout na zahraničněpolitických principech, které by překlenuly základní a mělkou shodu na "sounáležitosti se Západem", která je dosud určujícím faktorem české zahraniční politiky. Na to je politická společnost příliš rozdělená a z hlediska intelektuálních kapacit a celkového nadhledu také nedostatečná.

Než usilovat o ideologické probouzení zahraniční politiky, které nutně bude činěno z jednoho konkrétního politického směru, měla by se budoucí vláda pokusit o trpělivou snahu pokračovat v prozkoumávání a respektování politického prostoru, který je pro všechny (demokratické) politické strany přijatelný. Jak si z tohoto hlediska stojí navržené programové prohlášení vlády Bohuslava Sobotky?

Ochladnutí k Atlantiku
Předchozí vlády s dominantní ODS se zuby nehty držely úzkého ekonomizujícího pojetí Evropské unie. Sobotkova vláda se oproti tomu zavázala ke směřování "do evropského integračního jádra". Nikdo sice netuší, kdo a kde je "integrační jádro", vláda si je nicméně představuje tak, že bude stát o posilování integrace a o prohlubování koordinace hospodářské a fiskální politiky, včetně přijetí eura, připojení k tzv. fiskálnímu paktu a do budoucna i k unii bankovní. Z hlediska současného evropského vývoje jde o krok správným směrem.

Dochází k utlumení zaujetí pro transatlantické vztahy. Vláda se vyvarovala poněkud pošetilého nápadu kabinetu Petra Nečase navázat Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku na transatlantickou vazbu a omezila se na konstatování o potřebě větší účinnosti a koherence SZBP (což se ovšem snáze píše, než činí). Vcelku logicky se NATO objevuje jako hlavní garant české bezpečnosti, ovšem Spojené státy jako takové (v minulosti jeden z ústředních bilaterálních referenčních bodů) jsou zmíněny pouze jako partner pro spolupráci s EU.

Vláda také mění chápání podpory rozšíření EU. V minulosti šlo vždy o první prioritu, a to jak vůči východní Evropě, tak vůči západnímu Balkánu. Nyní východní Evropa figuruje pod známkou Východního partnerství a rozšíření je zmíněno jen v souvislosti se západním Balkánem. Zda i v tomto ohledu chce vláda patřit do evropského "hlavního proudu", či pouze reaguje na nepříznivý vývoj na Ukrajině, není jasné. Rozhodně tím ale nepotěší moldavské a gruzínské partnery, pro něž byla v minulosti ČR spolu s dalšími středoevropskými zeměmi pevným opěrným bodem a nadějí pro jejich integrační snažení.

Střední Evropa a sousedské vztahy samé jsou jedním z nejlépe fungujících rozměrů české zahraniční politiky a vláda bude mít nač navazovat. Poprvé nyní dochází na úrovni vládního prohlášení k explicitní zmínce Německa jako partnera ve strategickém dialogu. Zároveň však bylo Polsko zařazeno za Slovensko a Rakousko. Dle abecedy by pořadí bylo přesně opačné, tudíž je za navrženými formulacemi nutné hledat určitý zájem, který ovšem není právě šťastný.

Vztahy s Rakouskem jsou bezútěšné po mnoho let a je nutné ocenit snahu vlády s tím něco rozumného učinit. Stavění Rakouska a Polska na roveň však neodpovídá realitě středoevropské politické geometrie a s největší pravděpodobností ani budoucímu potenciálu. S dávkou cyničnosti lze napsat, že od Rakouska za tuto laskavost nic nedostaneme a Polsko ji bude vnímat zbytečně negativně.

Lidská práva - opatrně, prosím!
Hlubokou proměnou by dle nové vlády měla projít i zahraničněpolitická podpora lidských práv. Považuje lidská práva za "součást zahraniční politiky", společně s rozvojovou spoluprací a humanitární pomocí. Má dojít k rozšíření konceptu lidských práv tak, aby kromě politických a občanských zahrnovala také práva hospodářská, sociální a environmentální.

V prohlášení nalezneme myšlenku, že lidská práva lze "efektivně podporovat" pouze v podmínkách vzájemného respektu a dialogu. Vzájemný respekt a dialog odkazuje k porozumění pro konkrétní sociální a kulturní kontext, jehož se přemítání o lidských právech týká, rozšíření konceptu lidských práv by pak znamenalo větší důraz na pomoc těm obyvatelům planety, které spíše než nedostatek občanských a politických práv trápí to, že nemají naději na zajištění základních životních potřeb.

Problém spočívá v tom, že to, co z filozofického hlediska působí jako zajímavý vstup do diskuse, bude (oprávněně) vnímáno jako pokus o politickou a ideologickou reformulaci celé agendy a spíše může přivodit její rozmělnění, relativizaci a v konečném důsledku i anihilaci - a tím pochopitelně i vyhrocenou reakci těch, kteří si podobný scénář nepřejí.

Nudná kompromisní práce
Obecně tedy vládní prohlášení odpovídá oněm rysům naznačeným v úvodu - na jedné straně působí umírněně a splývavě s okolím, stejně tak z něj ovšem čiší snaha se politicky profilovat a vymezovat. Česká republika nyní potřebuje především dlouhodobou, trpělivou práci, bez velkých nadějí a nároků na politickou viditelnost.

V mnoha důležitých oblastech diplomacie dokázala, že je tohoto přístupu schopna. Jde zejména o vztah k východní a jihovýchodní Evropě. Ještě více to platí pro Německo a středoevropskou spolupráci, kdy byla Česká republika schopna obrátit staletí více či méně konfliktního sousedského soužití v klíčový opěrný bod zahraniční politiky.

Nyní je potřeba usilovat o rozšíření podobného přístupu. Heslem vetknutým do štítu budoucí zahraniční politiky budiž umírněnost, trpělivost, kompromisní a často nudná práce. Byl by to nejlepší možný příspěvek k posílení a stabilizaci evropského a transatlantického společenství, s nímž česká zahraničněpolitická existence, tak, jak ji zatím známe, stojí a padá.

O článku: Článek "Co je to česká zahraniční politika?" vydaly Hospodářské noviny dne 13. 2. 2014.

O autorovi: PhDr. Michal Kořan, Ph.D. je zástupcem ředitele Ústavu mezinárodních vztahů a česká zahraniční politika patří mezi jeho oblasti výzkumu.