Egypt tři roky po pádu Mubáraka
"Zastíněny bouřlivým vývojem na Ukrajině uplynuly málo povšimnuty tři roky od podobně dramatické události v jiném koutě světa – od pádu egyptského prezidenta Husního Mubáraka. Tím vyvrcholilo osmnáct dnů masových protestů na káhirském náměstí Tahrír i v dalších částech země. Nejskloňovanějšími hesly tehdejších dnů byly svoboda, důstojnost a sociální spravedlnost. Revoluce v lidech probudila obrovská očekávání pluralitnější politiky a inkluzivnějšího ekonomického rozvoje. Avšak vývoj od února 2011 až do dnešních dnů zdaleka nenaplnil naděje Egypťanů. Loni v létě pak události nabraly po vojenském puči tragický, krvavý kurz," píše Michael Brtnický ve svém článku pro deník Právo.
Kde můžeme vystopovat příčiny ztroskotánípolitické transformace? Či spíše je nutné se ptát - skutečně Egypt procházelpřechodem směrem k pluralitnější politice? Bylo odstoupení zestárlého a nemocného Mubáraka revolucí? Ve světle vývoje uplynulých tří let se odpověď kloní k tomu, že nikoliv. Egyptským režimemdokázala intenzivní politická mobilizace mladých lidí otřást, ne však jej zničit (z 83 milionů Egypťanů jich jsou asi tři čtvrtiny mladší 30 let).
Vládnoucí systém vychází z dominance armádního velení nad civilními politiky a institucemi. Všichni čtyři egyptští prezidenti v období 1952-2011, Nagíb, Násir, Sádát a Mubárak, prošli kariérou v armádě. Americký politolog Steven Cook ve studii Ruling But Not Governing (Rozhodující, ale ne vládnoucí) analyzuje podobné postavení alžírské, egyptské a (do roku 2002) turecké armády, které ponechávají každodenní správu země na civilních politicích, tolerují politické strany a volby, fakticky si ale zachovávají kontrolu nad rozhodováním o zásadních politických a ekonomických otázkách, při jejichž ohrožení neváhají intervenovat.
Velení egyptské armády, které po roce 1979 přestalo pomýšlet na další válku s Izraelem, se přeorientovalo na svět byznysu. Armáda se postupně proměnila v obrovskou korporaci, která je bezesporu nejsilnějším ekonomickým hráčem v zemi, přičemž její portfolio zahrnuje mimo jiné zbraně, letectví, elektroniku, domácí spotřebiče, zemědělské projekty i turistický průmysl. To vše za nesrovnatelně lepších podmínek, než jaké mají v Egyptě jiní výrobci a obchodníci. Režim se za Mubárakovy vlády stal ochráncem tohoto ekonomického impéria, skutečného státu ve státě.
Tempo událostí od počátku roku 2011 překvapilo i armádní velení. V zájmu ochrany klíčových zájmů režimu bylo nutné obětovat dlouholetého prezidenta i nejzkompromitovanější osobnosti jeho vlády. Armáda se pasovala do role strážce demokratizačního procesu, umožnila změnu ústavy a konání svobodných parlamentních i prezidentských voleb.
Demokratizační proces ovládlo Muslimské bratrstvo, jež mezi voliči zúročilo auru mučedníků a také bylo jedinou masovou a organizovanou politickou silou. Bratrstvo kontrolovalo parlament a prvním svobodně zvoleným prezidentem země se stal jeho kandidát Muhammad Mursí.
Nicméně hvězdná hodina Bratrstva rychle pominula. Jejich vláda udivovala absolutní ideovou vyprázdněností, neschopností přinést nová řešení ekonomických a sociálních problémů země, které spustily revoluci. Naproti tomu spolehlivě děsila sekulárně smýšlející Egypťany a koptské křesťany prohlášeními o nutnosti větší islamizace státu.
Mnoho pozorovatelů egyptské politiky znepokojovala v roce 2012 představa spojení Bratrstva a armádních špiček v islámsko-vojenské syntézu, ve které by armáda mohla v klidu podnikat a na oplátku by poskytla prostor pro realizaci islamizačních vizí. Tato hypotéza podcenila neochotu armádních špiček se s kýmkoliv dělit o moc.
Nyní se zdá, že demokratizační experiment byl léčkou nastraženou na Bratrstvo. To sice vítězilo ve volbách, avšak obsadilo jen viditelné instituce státu, jako parlament a prezidentský úřad. Skutečné centrum moci je však před zrakem veřejnosti skryté, leží v armádě a nezřetelné síti spojující její velení a ekonomické špičky země. Jeho jádro zůstalo i po „revoluci“ pevné a pochopitelně zcela nepřátelské vůči jakékoliv konkurenci – tedy i vůči zdánlivě triumfujícímu Bratrstvu.
To nepotřebovalo mnoho času ke kompromitaci, brzy se proti němu zvedla autentická nevole miliónů Egypťanů. Namísto řešení akutních problémů se věnovalo rozjímání o islámském státu, arogantně přezíralo levici a liberály, dopustilo ostrou polarizaci společnosti, kterou už poté neumělo překonat. Roční trápení Mursího a jeho vlády ukončil vojenský převrat v červenci minulého roku a o měsíc později bezprecedentní střelba do davů v Káhiře, při níž zahynuly stovky lidí.
Rychlost vzestupu i pádu Bratrstva bere dech. Za dva roky stačilo ovládnout parlament i prezidentský úřad, aby opět skončilo v ilegalitě, od prosince dokonce jako „teroristická organizace“. Demokratizační experiment skončil, armáda oficiálně převzala moc, režim znovu utáhl šrouby. Bylo by však chybou hnutí odepisovat. Pro svou schopnost přinášet oběti je Bratrstvo zaslouženou stálicí egyptské politiky.
Současné egyptské autority v čele s generálem (budoucím prezidentem) Sísím se tváří, jako by bylo možné Bratrstvo rozpustit a zakázat. Egyptský režim může pozatýkat vedení, narušit organizační strukturu a potlačit jeho aktivity. Ale není v jeho silách zničit ho. Jeho členovése mohou, jako v každých časech represe, stáhnout na periferii egyptské politiky, do lidových čtvrtí Káhiry a dalších měst, kde funguje rozsáhlá, decentralizovaná síť islámských organizací, ze které Bratrstvo čerpá svou sílu. Tam bude čekat, dokud nenastane příhodná příležitost vymanit se ze sevření režimních represí a znovu proniknout na centrální scénu egyptské politiky.
O článku: Článek byl zveřejněn 3. 3. 2014 v deníku Právo.
O autorovi: Mgr. Michael Brtnický je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a severní Afrika a Blízký východ patří mezi jeho oblasti výzkumu.
Nahoru
Tomáš Profant