Ústav mezinárodních vztahů

Profil pravděpodobného pachatele květnové vraždy tři návštěvníků židovského muzea v Bruselu – 29letého Francouze Mehdiho Nemmouche – vykazuje všechny rysy skupiny mladých Evropanů žijících na okraji společnosti a ohrožených džihádistickou radikalizací. Rodák z pauperizované komunity v Roubaix – nejchudšího města ve Francii – byl v mládí několikrát odsouzen za kriminální delikty. Ozbrojené přepadení malé samoobsluhy na severu Francie mu nakonec vyneslo pět let vězení, z něhož byl propuštěn roku 2012.
Poté odcestoval do Sýrie hledat v řadách formace Islámský stát v Iráku a Levantě nový smysl života, se kterým se seznámil během pobytu ve francouzském vězení –džihádismus. Salafističtí kazatelé v mnoha evropských zemích verbují mladé muže s arabskými kořeny, problematickou minulostí a pochybnými životními perspektivami do války v Sýrii. Příběhy o utrpení sunnitských souvěrců a boji za vznešenou věc víry se jim daří mobilizovat některé jedince a dostat je na cestu, která v konečném důsledku přivedla Mehdiho Nemmouche až ke vraždám v Bruselu.

Salafisté, ultrakonzervativní ahistorický trend v moderním islámu, reprezentují pouze zlomek ze dvou milionů Francouzů, kteří se sami považují za muslimy, přičemž celkově ve Francii žije pět až šest milionů lidí s kořeny v muslimských zemích. Podle odhadů francouzského ministerstva vnitra je v zemi 12-15 tisíc stoupenců salafismu především na předměstích Paříže, Marseille a Lyonu. Nicméně aktivity některých stoupenců tohoto směru představují pro evropské země značné bezpečnostní riziko.
Střelba v Bruselu znovu upozornila na tikající bezpečnostní bombu v podobě více než dvou tisíc mladých mužů z většiny západoevropských zemí EU, kteří se účastnili a účastní syrské války v řadách džihádistických formací bojujících proti režimu syrského prezidenta Bašára Asada. Syrská válka se stala celosvětovou islamistickou kauzou číslo jedna, už nyní přivábila více zahraničních militantů než sovětský vpád do Afghánistánu v 80. letech nebo americká okupace Iráku po březnu 2003.
 
Syrský režim personifikovaný rodinou Asadů vždy představoval pro džihádisty takřka vysněného nepřítele. Na jedné straně nereprezentativní a brutální diktatura opřená o moc zpravodajských služeb, ovládaných lidmi pocházejícími z menšinové konfesní komunity alawitů (10% obyvatelstva), využívající sekulární rétoriku zabarvenou socialismem a arabským nacionalismem. Na straně druhé kdysi dominantní komunita sunnitských Arabů (60% obyvatelstva), často velmi religiózní, zbavená politické moci a s intenzivními pocity útlaku a křivd.
Tato výbušná konstelace poprvé explodovala v letech 1978-1982. Požár tehdy režim uhasil masakrem ve městě Hamá, kde bezohledně potlačil sunnitské islamistické povstání. Zahynulo nejméně deset tisíc lidí. Duch vzpoury však uvnitř sunnitské komunity doutnat nepřestal a naplno propukl od března 2011 i díky externímu vlivu tzv. arabského jara.

Přes generační i geografickou vzdálenost nás kořeny současného evropského džihádismu znovu vedou do 80. let minulého století, kdy množství arabských radikálních aktivistů našlo svou základnu (arabsky al-káida) na hranicích mezi Pákistánem a Afghánistánem. Přijížděli tam, aby se „připojili ke karavaně džihádu“ proti afghánskému levicovému režimu a jeho sovětským ochráncům, jak se poeticky vyjádřil tehdejší mentor internacionalistů Palestinec Abdulláh Azzám, pod jehož křídly vyzrál i mladý Saúdský Arab ze zámožné rodiny Usáma bin Ládin.
Azzámovo jméno je spojeno s teorií „pevné základny“ mezinárodního džihádismu, kterou jeho generace nalezla v horách afghánsko-pákistánského pomezí, pročež ji následující generace ztratila po útocích v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001 a americké invazi do Afghánistánu. Právě křehkost jakékoliv „pevné základny“ ve střetu se spektakulární vojenskou mocí Spojených států vedla další stratégy džihádu k vynalezení mnohem méně centralizovaných forem organizace.
Referenčním zdrojem se pro současné evropské militanty stalo dílo syrského džihádisty Abú Musaba as-Súrího, významného generačního souputníka známějšího bin Ládina a přímého účastníka první sunnitské revolty v Sýrii. As-Súrí – grafoman, jehož publikace čítají tisíce stran – je proponentem násilného džihádu vedeného jednotlivci nebo malými lokálními skupinkami. Ty mají postupně unavit nepřítele a připravit půdu pro budoucí otevřený boj, jehož cílem je obsazení území a vytvoření blíže nedefinovaného „islámského státu“, jenž zůstává konečným cílem džihádistů. Bruselské vraždy přesně zapadají do konceptu nekoordinované individuální akce doporučované as-Súrím.

Syrská válka představuje pro proponenty džihádismu doslova dar z nebes. Jednak jako silná mobilizační kauza rezonující částí muslimské veřejnosti, jednak jako blízké a dostupné bojiště pro výcvik nových rekrutů. Příliv mladých Evropanů na fronty syrského konfliktu usnadňují i zcela banální faktory. Letenky do Istanbulu jsou laciné a z největšího tureckého města to je autobusem na syrskou hranici nějakých 15 hodin.
Tam už se potencionálního džihádisty z Lyonu, Birminghamu či Kodaně chopí dobře organizovaná logistická síť přepravující zahraniční bojovníky přímo k povstaleckým formacím v Sýrii, kde dobrodružství začíná. Evropský turistický průmysl se obohatil o novou položku – výpravy za džihádem. Turecká strana vzhledem ke svému postoji ke konfliktu neklade překážky.
Mladí lidé z EU se stávají součástí nové generace mezinárodního džihádismu, pro kterou je syrská válka příslovečný křest ohněm. Sýrie nebude jedinou zemí, kterou tento oheň popálí, jak rádi upozorňují představitelé Asadova režimu. Útok v Bruselu je varovným znamením, že přinejmenším část navrátilců ze syrských bojišť bude chtít nabyté zkušenosti zužitkovat i na domácí půdě.

O autorovi: Mgr. Michael Brtnický je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a ve svém výzkumu se zajímá o politický vývoj a mezinárodní vztahy zemí severní Afriky a Blízkého východu a aktivity EU v jižním a východním Středomoří.