Ústav mezinárodních vztahů

Musím zopakovat, že to je další projev válkou vyvolaného terorismu. Islámští fanatikové se mstí za to, že Francie vojensky zasáhla proti militantním islamistům v Mali, ve Středoafrické republice a nakonec i nasadila svoji letadlovou loď do boje proti Islámskému státu. Ve všech třech případech Francie udeřila proto, aby islámským fanatikům zabránila vytvořit další základnu, jakou pro ně byl Afghánistán, ze které by mohli připravovat další teroristické útoky.

Další otázka zní, proč to provedl právě Francouz tuniského původu? V jejich řadách byly výhrady proti Francii už dlouhou dobu, především kvůli podpoře režimu, který tam vládl do roku 2012, tedy do vypuknutí tzv. arabského jara. Poprvé se to výrazně projevilo během přátelského fotbalového utkání Francie–Tunisko v polovině října roku 2008 na slavném Stade de France, kde Francouzi deset let před tím vybojovali titul mistrů světa. Hned v úvodu mladíci tuniského původu masově pískali při francouzské hymně, mávali červenobílými tuniskými vlajkami a zneuctili několik vlajek v barvě trikolóry. Znovu se tak projevil závažný fenomén, na který dlouhodobě upozorňuje přední francouzský geopolitik Pascal Boniface: právě fotbalové zápasy jsou ukazateli mezistátního napětí a také startéry jeho další eskalace. Dalším milníkem se stal letošní ramadán. Během něj výrostci severoafrického původu právě v Nice zfackovali servírku za to, že v této pro ně posvátné době podávala hostům objednaný alkohol. A vzápětí další výtečníci zmlátili prodavače rychlého občerstvení za to, že prodával sendviče se šunkou, ta je přece z toho špinavého zvířete, kterým je prase! A vše vyvrcholilo odporným a mimořádně zákeřným masakrem desítek lidí v den francouzského státního svátku.

Zatím znělo, že útok v Nice provedl tzv. osamělý vlk, který se zřejmě překvapivě rychle radikalizoval. Ale ani to neznamená, že není plně na místě výraz teroristický útok. Byl to přece úder na bezbranné civilisty včetně mnoha dětí. A cílem byla jak nenávistná msta, tak šíření strachu v celé společnosti. Navíc je nesporné přinejmenším ideové napojení na Islámský stát, který tito fanatici vnímají jako mesiášský nástroj prosazení víry. Ztotožňují ho se zákony šaríja, dávají ho do kontrastu s dekadentním životem západních zemí a pokryteckým životem tzv. odpadlických muslimských režimů, jež se Západem kolaborují. O to zarputileji se pak mstí každé zemi, která proti samozvanému Islámskému státu zasáhne.

Diskutuje se i o tzv. modu operandi, tedy o způsobu vražedného atentátu. Náklaďák byl použit už před více než třiceti lety v Libanonu. Tehdy jej pachatelé, plný výbušnin, přistavili do kasáren francouzských výsadkářů, kteří tam plnili úkoly podle mandátu Rady bezpečnosti, nálože pak na dálku odpálili. Přes padesát výsadkářů na místě zahynulo. V Nice se však poprvé ve Francii stalo, že kamión rychle vjel do davu lidí a opakovaně mířil na další a další skupinky s cílem zabít jich co nejvíce. To může být hnací impuls pro další nenávistné pomatence.

Na závěr ještě otázka: Jak reagují francouzští politikové? Vládnoucí socialisté, prezident Hollande, premiér Valls i ministr zahraničí Ayrault už poněkud ustoupili od své dosavadní sterilní zásady "amalgámu" – tedy nepřijatelnosti rovnítka mezi islámem a terorismem. Stále ale zůstávají ve výrocích velice opatrní. Naopak tradiční pravice už je méně zdrženlivá: třeba bývalý premiér François Fillon (2007– 12) neváhal odsoudit "totalitární islamismus" a volat po účinných konkrétních opatřeních proti riziku dalších teroristických útoků. Stejně jako v minulosti je ovšem znovu "na koni" Marine Le Penová, šéfka krajně pravicové Národní fronty. Vyhlašuje, že vládnoucí politické elity vedou pouhou válku slov, ale ve skutečnosti neudělaly dohromady nic. A navrhuje, aby se pozavíraly mešity, kde kážou radikální salafisté, aby se odebíralo občanství těm, kdo jsou usvědčeni z terorismu, a aby byli vyhoštěni ze země, aby se mimo zákon postavily salafistické organizace. Navíc vytáhla emoční trumf, který silně zapůsobí na spoustu Francouzů: vyhlásila, že pokud bude pokračovat pouhá válka slov, bude Francie ve stálém stavu národního smutku. To vše jí bude hodně pomáhat v prezidentských volbách v příštím roce. Přibude Francouzů, kteří si řeknou: ať je, jaká je, má nakonec pravdu, vážná doba žádá důraznou politickou odpověď. To může ve volbách sehrát významnou úlohu.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.

Článek byl publikován deníkem Právo 18. 7. 2016.

Jan Eichler k tématu poskytl rozhovor i České televizi.

Útoku v Nice se týkalo i vystoupení pro Rádio Slovensko (18. 7. 2016).