21.01.2015 | Jan Eichler

Francouzi a Američané si nic nedávají zadarmo

Pařížské masakry se výrazně promítly také do vztahů mezi Francií a USA. Ty jsou velice komplikované už od 2. světové války. V jejím průběhu se generál de Gaulle jako neohrožený předák francouzského odboje velice často ostře přel s americkým prezidentem Rooseveltem, britským premiérem Churchillem i s jejich generály.

Vše vyvrcholilo v létě 1944 při osvobozování Paříže, když de Gaulle vehementně trval na tom, že jako první do toho města vstoupí divize, které velel generál Leclerc, a až potom tam mohou vjet "Anglosasové", jak jim trvale říkal.
To předznamenalo vývoj francouzsko-amerických vztahů pro celé následující období. Ukázalo se, že USA a Francie budou dva partneři, kteří se vždy spojí proti společnému nepříteli, ale kteří si jinak nikdy nedají nic zadarmo, budou si navzájem úporně vzdorovat, aby nakonec došli k usmíření a kompromisu.
De Gaulle se později, už jako prezident, znovu postavil na zadní, když odmítl americkou hegemonii v NATO a v roce 1966 ukončil zastoupení své země ve vojenské integraci. A neméně vzpurný byl jeden z jeho nástupců, Jacques Chirac.
Ten na přelomu let 2002-3 s ministrem zahraničí de Villepinem jednoznačně odmítl účast země na invazi do Iráku, protože nedostal důkazy o existenci zbraní hromadného ničení v Iráku. Dal jasně najevo, že bez důkazů bude Francie v Radě bezpečnosti OSN hlasovat proti rezoluci, která by zmocnila k použití všech nezbytných prostředků.
Tím se tyto vztahy znovu dostaly na bod mrazu. Tehdejší americká administrativa to nesla velice těžce, Francii označila za představitelku tzv. staré Evropy a ministr obrany Rumsfeld ji dokonce označil za součást tzv. bandy čtyř.
Zároveň s tím Bushovo okolí vyzývalo k bojkotu francouzského zboží, zejména vína a sýrů. Pak se situace zásadně změnila: v USA nastoupil Barack Obama, který byl už v roce 2002 jako senátor kategoricky proti invazi do Iráku (označil ji dokonce za hloupou válku) a ministrem zahraničí se stal John Kerry, další z kritiků Bushovy válečnické posedlosti. Vše vypadalo velice nadějně, a to tím spíše, že Francie nasadila svá vojska do boje proti teroristickým organizacím v Mali a ve Středoafrické republice.
A v loňském roce zapojila po USA nejpočetnější vojenský kontingent do úderů proti teroristickému Islámskému státu. V rámci operace nazvané Chamnal a zahájené oficiálně na požádání irácké vlády tam bylo již na konci září loňského roku postupně nasazeno devět nejmodernějších francouzských nadzvukových letounů Rafal. Ty startují a přistávají na vojenském letišti ve Sjednocených arabských emirátech a jejich hlavním cílem je soustřeďovat a vyhodnocovat zpravodajské informace o vývoji na bojišti.
A k nim pak přibylo i šest útočných letounů Mirage-D, které zasazují údery ozbrojeným silám IS. Navíc tam ještě pravidelně létá jeden zpravodajský stroj AWACS a jeden pro doplňování paliva za letu.
Jenže přišla jiná komplikace. Francouzští vojáci potřebovali logistické zajištění, a proto se obrátili na americké partnery s žádostí o pomoc. Ti je poskytli, ale pak předložili účet – vždyť v USA přece nic není zadarmo. Jenže to se zase nelíbilo Francouzům, když také nasazují své vojáky a jejich životy, ale nikomu žádný účet nepředkládají. Účet prostě nezaplatili a bylo zle.
O záležitosti byli informováni ministři obrany a zahraničí i prezident Obama. Dnes už se ví, že právě to byl jeden z hlavních motivů, proč USA na nedělní protestní pochod proti terorismu dne 11. ledna vyslali pouze svoji velvyslankyni, která vůbec není kariérní diplomatkou, a navíc do metropole nad Sekvanou (jak psával Jan Neruda) nastoupila jen pár týdnů před tím.
Dalším důvodem americké nepřítomnosti bylo to, že nikdo v USA nečekal, že pařížský průvod bude tak masový a že problémy zavalený Hollande na něj dokáže dostat šéfy vlád a států celkem ze 40 zemí. Proto tam USA nevyslaly ani bývalého prezidenta Clintona s jeho ženou Hillary, což by bylo řešení zcela přijatelné a pro Francii stravitelné.
Tak vznikl dílčí kiks, který se musel napravit. Odnesl to ministr zahraničí Kerry, který zastává jeden z časově a psychicky nejnáročnějších postů dnešního světa. Cestou z Indie se musel zastavit v Paříži a nasadit k vyžehlení situace veškeré osobní schopnosti a dovednosti.
Toho se zhostil velice dobře. Situaci mu usnadnilo to, že na rozdíl od svých předchůdců proti sobě neměl tak silnou osobnost, jakými v minulosti bývali de Gaulle nebo Chirac. Jeho dalším trumfem se stala brilantní francouzština, znalost tamní mentality, schopnost získávat lidi a otupovat ostří vzájemných neshod a sporů. Vyjádřil pohnutí nad pařížskými masakry, položil květiny na místech útoků, svým způsobem se omluvil a nakonec z celé situace vyšel nikoli oslaben, ale naopak posílen.
A nepochybujme ani o tom, že v důvěrných rozhovorech neváhal zopakovat, že v bojích proti společnému nepříteli je možné si pomáhat, ale musí se při tom dodržovat pravidla hry. Lze očekávat, že Francie a USA jako dva složití partneři nastaví pravidla pro další zlepšení spolupráce v boji proti stále naléhavější hrozbě terorismu.
Zejména v koordinaci mezi tajnými službami, ve výměně strategicky důležitých informací či v koordinaci bojových aktivit. Další operace ukáží, do jaké míry se to podaří naplňovat.

Článek Jana Eichlera byl otišten v deníku Právo dne 21. 1. 2015.

O autorovi: Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost či války v dnešním světě.

Dále k tématu




Nahoru