Hollande neztratil soudnost
Vzrušené volební události v Itálii i Rakousku poněkud překryly zprávu z Francie, kde socialistický prezident Francois Hollande minulý týden oznámil, že se nebude ucházet o druhý mandát. Stal se tak první hlavou V. francouzské republiky (1958 až dosud), který tak učinil. Všichni před ním – de Gaulle, Giscard d’Estaign, Mitterrand, Chirac a Sarkozy – do toho šli znovu. A s výjimkou Giscarda a Sarkozyho také uspěli. Další výjimkou byl Georges Pompidou, jenž ovšem během prvního období zemřel. Rozhodnutí francouzského prezidenta znovu nekandidovat komentuje v deníku Právo Jan Eichler.
Nejprve si připomeňme, že prezident je ve Francii už z textu ústavy mimořádně silná funkce. Vláda se každou středu ráno schází u něj v Elysejském paláci. Tam padají strategická rozhodnutí, prezident vystupuje jako předseda Rady ministrů a má vždy vyhrazeno poslední slovo. Vedle něj není žádný předseda vlády, ale "pouze" premiér, tedy doslova první ministr. Ten je také pověřen uskutečňováním rozhodnutí, která padnou na jednání u prezidenta. Podstatu vztahu těchto dvou funkcí krásně vystihl Jacques Chirac (ve funkci 1995–2007), když řekl: Já jako prezident rozhoduji, on moje rozhodnutí provádí.
Prezident navíc jmenuje ministry a je v plném rozsahu vrchním velitelem ozbrojených sil: má hlavní a konečně slovo při sestavování vojenské doktríny, priorit na poli budování armády i při rozhodování o jejím bojovém nasazení ve Francii nebo kdekoliv za hranicemi. Ostatně, před necelými 30 lety si tehdejší prezident Mitterrand svolal celou francouzskou generalitu a vyhlásil: "Pánové, aby bylo jasno, doktrína a odstrašování, to jsem já!" A také se toho po celých 14 let, co prezidentoval, pevně držel. Celou tu dobu ho provázel náležitý respekt.
Hollandovi naopak stačilo pouhých pět let, aby se zdiskreditoval natolik, že by nyní neprošel ani primárkami v rámci levice. Mnohé si způsobil sám, zejména skandály z osobního života, ale také svou nedůrazností. Leč přiznejme mu po zásluze – minulý týden svým rozhodnutím potvrdil, že pobytem v Elysejském paláci neztratil soudnost, což mu Francouzi nakonec přičtou k dobru.
Nyní je hlavní otázka, co bude kolem prezidentského boje dál. Hollandovi dosavadní věrní stoupenci, kterým se už začalo říkat sirotci, hlavně ministr obrany Jean-Yves Le Drian a ministr zemědělství Stéphane Le Foll, hodnotí situaci tak, že za ni může hlavně Emmanuel Macron. Ten v posledních dvou letech zastával mimořádně důležitou funkci ministra hospodářství, průmyslu a informatizace.
Byl jedním z nejbližších spolupracovníků současného prezidenta, který nad ním také držel ochrannou ruku. Sám Hollande jeho odchod z vlády a následnou přihlášku do volební kampaně otevřeně označil za promyšlenou zradu. V tom může mít i částečnou pravdu, ale na druhou stranu Macron, jemuž je teprve 39 let, jen využil chyb, kterých se jeho ochránce dopustil.
Kandidaturu ohlásil i Macronův předchůdce ve funkci Arnaud de Montebourg a podle očekávání se k nim včera přidal i současný premiér Manuel Valls. Na levici tedy jsou hned tři uchazeči o postup do druhého kola. Co z této roztříštěnosti sil socialistů plyne? Že to nahrává favorizovanému představiteli pravice Francoisi Fillonovi. Ale nakonec možná i ultrapravicové Marine Le Penové.
Článek vyšel 6. 12. 2016 v deníku Právo.
Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě. Dlouhodobě se také zabývá vývojem ve francouzské politice.
Nahoru
Tomáš Profant