Ústav mezinárodních vztahů

François Hollande nastupoval před pěti lety do úřadu hlavy Francie se slibem a s odhodláním, že sníží nezaměstnanost a zkrotí vzestup deficitu státního rozpočtu. To byly nejpalčivější problémy země galského kohouta zděděné ve vyhrocené podobě po vládě pravicové dvojice Sarkozy–Fillon.  
Přitom Hollande nebyl první, kdo se chystal s podobnými předsevzetími zlepšit situaci. Už Valéry Giscard d’Estaign v roce 1974 sliboval, že vrátí nezaměstnanost pod půl miliónu. Jenomže ta dál bobtnala za něj i za jeho nástupců. A před pěti lety už byly ve Francii bez práce tři milióny lidí – tedy osob v tzv. kategorii A (nemají vůbec žádnou práci), a k tomu čtyři a půl miliónu v kategorii B (mají jenom částečný pracovní úvazek).  
 
Nezahnal strašáka nezaměstnanosti  
 
V boji proti inflaci Hollande vsadil především na daňová zvýhodnění podnikatelů, kteří vytvářejí nové pracovní příležitosti. Ale výsledek je víc než skromný. Podařilo se sice zvýšit dynamiku růstu nových pracovních příležitostí, zejména pro kategorii do 25 let věku, ale na druhé straně vzrostl počet nezaměstnaných, jimž je přes 50 let.  
Nyní je zcela bez práce 3,5 miliónu Francouzů (kategorie A), pouze částečný úvazek mají už jen dva milióny lidí. Jsou to údaje varovnější tím spíše, že jde o zemi, kde je ekonomika ze 75 procent postavena na třetím sektoru. Za posledních pět let se tedy zastavil trend růstu nezaměstnanosti a počet lidí s částečným úvazkem je nižší, než tomu bylo před pěti lety. Ale i tak je nezaměstnanost velkým strašákem a je v zemi vyšší, než činí průměr celé EU.

A jak se Hollande vypořádal s rozpočtovým deficitem? Sliboval, že po pěti letech bude jeho země mít vyrovnaný rozpočet. Vsadil na předpoklad, že během jeho prezidentování nastane ekonomický růst. Proto zvýšil daňové zatížení, především pro rodiny s nejvyššími příjmy. Zároveň s tím zvýšil veřejné výdaje. Jenomže růst nepřišel. A tak je Hollandův výsledek slabý: rozpočtový deficit se snížil z někdejších pěti na 3,5 procenta. Je to sice lepší situace než za Sarkozyho, jehož neblahé dědictví Hollande musel překonávat ještě po dobu prvních dvou let své vlády, ale i tak je to daleko za kýženým stavem. Hollandův postup na tomto poli je hodnocen jako nedostatečně důrazný.

Pokud jde o ty, kteří práci mají, jejich kupní síla se za Hollanda zvýšila – i když jen o jedno jediné procento. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by Hollande byl zoufale neúspěšný na celé čáře: v boji proti inflaci a rozpočtovým deficitům má nakonec lepší bilanci než jeho předchůdce.  
 
Úspěšné harakiri  
 
Jenomže mnohé si nakonec v očích Francouzů zkazil svými milostnými skandály, a zejména tím, že v jednom rozhovoru se dvěma investigativními novináři mluvil o hodně rychleji, než přemýšlel. Jeho značně neuvážené a v některých směrech i nebezpečné výroky (např. o tom, že prezident musí občas podepsat souhlas k fyzické likvidaci těch, kdo pro zemi představují vážnou bezpečnostní hrozbu) pak vyšly v knize s názvem: Co by prezident republiky neměl říkat. Ohlas byl odpovídající: Hollande spáchal z pohledu veřejnosti politickou sebevraždu.

A tak se v případě sedmého francouzského prezidenta znovu potvrdilo, že nevděk světem vládne: obyčejní Francouzi Hollandovy ekonomické výsledky (byť – jak bylo zdůrazněno – skromné) neocenili. Takže neměli žádné pochopení pro sebechválu, s níž prezident před necelým rokem vystoupil v tom smyslu, že Francie na tom je nyní lépe, než když nastupoval. Sociologické průzkumy neúprosně ukázaly, že přes 80 procent dotázaných nevidí vůbec žádné zlepšení své životní úrovně a že život ve "sladké Francii" je čím dál tím nejistější a těžší. Což označují jako čím dál prekérnější situaci předznamenanou nejistotou a propadem.

Co tedy z Hollandovy ekonomické bilance vyplývá? Především by uchazeči o prezidentský úřad měli být velice opatrní v tom, co svým voličům slibují. Zkušenost od Giscarda až po Hollanda – tedy od třetího až po sedmého prezidenta V. republiky – ukazuje, že v Elysejském paláci může sedět levicový či pravicový politik, a nezaměstnanost i deficity veřejných rozpočtů jdou stále nahoru a vytvářejí nové a nové problémy. Jejich zkrocení je zjevně i nad síly prezidenta s tak výraznými pravomocemi, jako je ten francouzský.

V hluboké pasti
 
Na druhou stranu je ovšem hned namístě otázka: a byl by zvolen někdo, kdo by takové sliby nedával? Právě francouzská zkušenost znovu jasně ukazuje, v jak nebezpečné pasti vězí politika chřadnoucí Evropské unie, zejména v jejích zakládajících zemích. Vliv politiků na ekonomiku a reálné fungování trhu je stále slabší, přičemž nikdo z nich nemá odvahu, aby to voličům na rovinu přiznal. Prezidenti i premiéři se stále rychleji opotřebovávají, doba jejich politického přežití se zkracuje, na jejich místa nastupují nové a nové "slibotechny", aby je brzy vystřídaly další a další marketinkem nakašírované "naděje".

Výsledek? Sílí frustrující zklamání společnosti a přerůstá v plošné znechucení politikou – a hlavně politiky. Destruktivní dopad neutěšených poměrů nahrává extrémním silám a extrémním činům. Jsou to chmurné vyhlídky bez světla na konci tunelu…  

Hollandovi jeho osobní koncovku není co závidět – kufry v Elysejském paláci balí s hořkými pocity zneuznaného politika, který chtěl toho tolik zlepšit.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a členem Centra evropské bezpečnosti tamtéž. Jeho práce se zaměřují na mezinárodní bezpečnost v období od druhé světové války po současnost, strategickou kulturu, ozbrojené konflikty, terorismus, transatlantické vztahy a vojenský rozměr bezpečnosti. Je autorem mnoha článků a knih publikovaných nejen v České republice, ale například i v USA, Turecku, Polsku, Německu, ve Velké Británii a Francii. Pravidelně též analyzuje a pro média komentuje politické a bezpečnostní dění právě ve Francii.