Ústav mezinárodních vztahů

Zhoršující se vztah mezi Západem a Ruskem otevírá možnost nabídnout východoevropským zemím skutečnou evropskou perspektivu, nesvazovanou ohledy k Moskvě. Pro budoucnost Evropy jde o krok nezbytný, ovšem pro uchopení této příležitosti musí Západ přestat s dřívějšími politikami, které stavěly Rusko na první místo.

Západ se v poslední dekádě snažil upřednostnit vztahy s Ruskem a stavěl tak Moskvu nad úvahy o euroatlantickém osudu všech ostatních postsovětských zemí. Dobrým příkladem byla obava, že rozšíření NATO (ale i EU) o bývalé sovětské země by si Rusko vyložilo jako akt nepřátelství. Došlo tím k přijetí ruské logiky, která staví tyto dvě záležitosti do protikladu. Nejpozději po ruské agresi vůči Gruzii (2008) tak Západ přijal pozvání do světa, který se řídí logikou nulového součtu, kde je každý každému protivníkem. Proto bychom neměli být překvapeni, že vzdor západním snahám je Rusko stále antagonističtějším hráčem.

Převažující výklad současné kritické situace ve východní Evropě obviňuje Západ z podcenění Ruska a z nečinnosti v minulých letech, a nyní je tudíž načase tuto chybu napravit. Podle mého soudu je takový výklad chybný. Bylo to naopak přecenění Ruska, nedostatek politické vůle a nečinnost vůči všem ostatním postsovětským státům, co přispělo k vytvoření podmínek, jichž jsme nyní svědky na Ukrajině. S ohledem k Rusku jsme podcenili nesmírnost a význam transformace zemí východní Evropy, v důsledku čehož se ve východní Evropě rozšiřovalo normativní a politické vakuum. EU ani NATO nejsou zodpovědné za vnitřní politické nedostatky států jako Moldavsko, Gruzie či Ukrajina. Přesto nelze nevidět, že investovaly v rámci postsovětského prostoru do méně problematických středoevropských států, zatímco očekávaly stejný výsledek.

Nyní je smutné sledovat, jak po zavrženíhodném vývoji na východní Ukrajině zaměřuje Západ svou hlavní pozornost opět na Rusko. Odpověď Severoatlantické aliance na ruskou agresi vůči Ukrajině má název "strategická adaptace". Znamená to tedy, že NATO není schopné nabídnout nic lepšího než přizpůsobení se Rusku? Strategická adaptace by měla přinést posílený závazek k článku pět Washingtonské smlouvy, důvěryhodné odstrašení, realistické plánování pro nepředvídatelné situace, vykonavatelné obranné plány a podobně. Jenomže všechny tyto kroky měly být přirozeně činěny v minulých dvou dekádách navzdory Rusku, a nikoliv se k nim překotně hlásit nyní kvůli Rusku.

Stavět budoucnost Evropy pouze na defenzivním pojetí bezpečnosti, to je odcizení se principům kooperativní bezpečnosti. Především ale potěší současné kremelské vedení, neboť bude znamenat, že Západ se potápí hlouběji do antagonistického světa her s nulovým součtem, aniž by za to cokoliv dostal. Ruské agresivní chování by mělo přimět západní státníky, aby vyloučili současný ruský režim z úvah o budoucnosti Evropy. Namísto strategie vůči Rusku musí Západ přijít s důvěryhodnou politikou spolupráce s východní Evropou, vedoucí ke skutečné euroatlantické integraci. V zemích jako Moldavsko, Gruzie a Ukrajina se nachází významná reformační energie a hlad po čistší politice a vládnutí. Evropa má výjimečnou šanci se na tuto energii napojit a oživit myšlenku Evropy.

Západnímu politickému vedení však chybí odhodlání. Současná západní politika totiž nevidí dále než k dalším volbám a daleko více se vyplatí bít na protiruské válečné bubny či naopak uzavírat pragmatická spojenectví s Moskvou než se postavit do popředí nákladného a bolestivého procesu euroatlantické integrace těch postsovětských států, které o ni skutečně stojí.

Pokud však západní státníci nenaleznou potřebnou odvahu a odhodlání, Evropa se stane rozděleným kontinentem, malým nejen geograficky, ale i politicky, se všemi bezpečnostními, politickými, ekonomickými, kulturními a společenskými náklady z toho plynoucími.

Sebevědomý a proaktivní přístup, který vylučuje současné Rusko z evropské budoucnosti, může vyvolat nepřátelskou reakci. Alespoň by však Západ nabídl jasnou vizi Evropy. Za současných podmínek se nacházíme na pomezí konfrontace s Ruskem tak jako tak, aniž bychom důvěryhodně nabídli cokoliv jiného.

Původní článek ze dne 4. 11. 2015 si můžete přečíst zde.

O autorovi: PhDr. Michal Kořan, Ph.D. je zástupcem ředitele Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří kromě české zahraniční politiky například i střední Evropa v transatlantických vztazích, visegrádská spolupráce nebo střední Evropa v kontextu evropské a světové politiky.