Ústav mezinárodních vztahů

Navrhl, že jaderné zbraně by neměly být používány, pokud k tomu nedají tyto tři státy souhlas. Bohužel, toto memorandum upadlo do téměř úplného zapomnění. A pak nastalo to, před čím Stimson tak výstižně a naléhavě varoval – prohloubení vzájemné nedůvěry, růst mezinárodního napětí, velmi vypjaté a nebezpečné krize.

Ale ve stejný den bylo dokončeno přísně tajné Memorandum Sboru náčelníků štábů pro prezidenta Trumana, které vymezilo strategii založenou na americké převaze ve vzdušných silách a v jaderných zbraních. Tato strategie se zaměřila na údery, které by měly zničit průmyslová centra, ropná pole a velká města na území SSSR. A o necelé dva měsíce později, 3. listopadu 1945, přišlo podrobné upřesnění: Výbor pro řízení zpravodajských služeb schválil dokument JIC 329, nazvaný Strategická zranitelnost SSSR v případě omezeného jaderného úderu. Ten obsahoval seznam dvaceti měst na území SSSR, vytipovaných jako cíle jaderných úderů.

Vedle Moskvy to měly být velké průmyslové metropole v ruské části SSSR, a to konkrétně Leningrad, Gorkij, Kujbyšev, Saratov, Jaroslavl. Dále se počítalo s údery na uralské průmyslové metropole Čeljabinsk, Sverdlovsk a Magnitogorsk, na sibiřské metropole Novosibirsk, Irkutsk a Omsk a v neposlední řadě i na zakavkazské oblasti bohaté na ropné zdroje: Baku, Taškent a Tbilisi. Strategie jaderných úderů na vytipované oblasti v SSSR byla schválena v době, kdy zmíněné dokumenty shodně uznávaly velké zaostávání SSSR za USA.

V oblasti strategického letectva je odhadovaly na 10–15 let, u strategického námořnictva na 15 let, v oblasti jaderných bomb na 10 let. Stejně tak se shodovaly na mimořádné zranitelnosti sovětských ropných zdrojů, železniční sítě, průmyslových center, dopravní infrastruktury a dalších objektů strategického významu.
Přední britský teoretik Lawrence Freedman to zhodnotil slovy, že již po skončení 2. světové války se Američané se těšili jedné velké výhodě – mohli uvažovat o válce, která by probíhala daleko od jejich území. A orientaci na jaderné údery potvrdila v září 1946 takzvaná Clifford-Elseyova zpráva, jejíž závěrečná, šestá kapitola, zdůraznila, že Spojené státy musejí být připraveny na rozpoutání atomové a biologické války, která bude totální válkou. Výše uváděné skutečnosti měly dva zásadní dopady. Ukázaly, jak brzo se v USA začalo uvažovat tak, že odpovědí na Stalinovy mocenskopolitické prakticky zejména v Polsku a v balkánských zemích by se mohla stát přímá válka, a to dokonce jaderná.

A ještě závažnější bylo to, že zdaleka ne všechno zůstalo utajeno, což jen dále umocnilo strach Kremlu z další války. Výsledek byl zcela kontraproduktivní: ve všech zemích osvobozených Rudou armádou se takříkajíc utáhly šrouby.

Tyto země musely postupně zapomenout na to, že by si zachovaly smíšenou ekonomiku, systém více politických stran a nezávislost na poli zahraniční politiky. Všude se začal prosazovat sovětský model jedné politické strany, znárodňování, centrální plánování místo trhu a vazalství na poli zahraniční politiky.
Z těchto zemí se stalo nárazníkové pásmo pro případ války, narůstaly požadavky na jejich vojenskou výrobu a budovaly se velice početné armády. Nastala doba militarizace se všemi nepříjemnými dlouhodobými důsledky, což se velmi silně projevilo i v tehdejší ČSR.

 Článek byl publikován deníkem Právo 2.6. 2016.

O autorovi: Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.