Ústav mezinárodních vztahů

Je to bývalý velitel námořní pěchoty s válečnými zkušenostmi z Iráku (jak v první, tak i v druhé válce) a z Afghánistánu. Proto ani nepřekvapí, že strategii tak vydává především za "svůj" dokument.

V něm podrobil kritice dosavadní přístupy i kroky předchůdců, kteří zavinili současný stav. Tato takzvaná Mattisova doktrína (NDS 2018) začíná tvrzením, že mimořádně složité mezinárodní prostředí ohrožuje bezpečnostní zájmy USA. A konkretizuje pět hlavních bezpečnostních hrozeb, přičemž je uvádí v následujícím pořadí naléhavosti: Čína, Rusko, Írán, Severní Korea a globální terorismus.

Posilovači pozic versus "predátoři"

Na současné Číně Mattisovi nejvíc vadí její trvale narůstající ekonomická síla a od ní se odvíjející obchodní a také politické sebevědomí i průbojnost v prosazování vlastních zájmů. Zvláště důrazně jí vytýká tzv. predátorské ekonomické postupy v jihovýchodní Asii a pokračující růst vojenských výdajů a modernizaci ozbrojených sil. Již tato část doktríny dává poznat, že když dva dělají totéž, není to totéž: co je v jednom (americkém) případě vysvětlováno jako posilování přítomnosti a dynamiky na nových trzích, v případě druhém (čínském) dostane punc predátorství.

Týž přístup byl zvolen i pro oblast vojenství: pokud se někdo svými výdaji přiblíží k třetině vojenského rozpočtu USA, je označen za vážnou bezpečnostní hrozbu. V případě Ruska je ten rozdíl ještě výraznější: jeho vojenský rozpočet – ten dosavadní, protože prezident Vladimir Putin den po zvolení oznámil redukci, jejíž výše dosud není známá – dosahuje úrovně necelých 15 % rozpočtu amerického. Mattisova doktrína vyhrazuje Spojeným státům právo rozhodovat také o tom, kdo posiluje věrohodnost svého odstrašovacího potenciálu a kdo naopak "podkopává mezinárodní pořádek". První platí v případě země, jejíž rozpočet přesahuje hodnotu 600 miliard amerických dolarů, druhé hodnocení se vztahuje na dvě země, jejich souhrnné vojenské výdaje jsou pouze třetinové. Za takové situace těžko čekat společný přístup daných mocností a náhled na tyto otázky kardinálního významu.

"Mír opřený o sílu"

Pověstné jádro pudla celé Mattisovy doktríny je vyjádřeno jedním jasným konstatováním: již neplatí, co platilo po několik dosavadních desetiletí. Spojené státy se podle něj již netěší dosavadní výrazné a nezpochybnitelné vojenské nadvládě ve všech oblastech vojenství. Na rozdíl od minula je zpochybňován jejich přístup do kterékoliv oblasti světa, kde jsou ohroženy jejich bytostné zájmy. A těmi, kdo jim v tom nejvíce brání, jsou právě Čína a Rusko. Proto nepřekvapí, že s narůstající důrazností je zdůvodňována nezbytnost nového přístupu USA vůči nim. Mattisova doktrína shrnuje, že podstatou musí být "mír opřený o sílu".

Hlavními pilíři takového pojetí míru mají být další modernizace jaderných zbraní, zdokonalování kyberobrany, zkvalitňování velitelských a štábních systémů, protiraketové obrany a také celého logistického zabezpečení. Na to má navázat zdokonalování vojenského školství a bojové přípravy všech příslušníků amerických ozbrojených sil, které jsou nejen nejlépe vyzbrojeny, ale mají i suverénně nejvíce bojových zkušeností z válek, jež po roce 1990 vedly na Blízkém východě, v Asii i v Evropě a v nichž dosáhly vojenských vítězství.

Velmi výmluvné je Mattisovo vyjádření, že jeho země i nadále nabízí otevřenou ruku ke spolupráci, ale podává ji z pozice síly a odhodlání prosazovat americké národní zájmy.

Jak na takový půdorys návrhů budou reagovat obě dotyčné velké země, které mají pochopitelně také svoje zájmy? Přistoupí na to, že národní zájmy USA jsou již na jejich hranicích, zatímco jejich zájmy by se měly omezit jen na jejich vlastní území?

Bude americký prezident Donald Trump, jenž čerstvě ohlásil svůj záměr brzy jednat s šéfem Kremlu o bezpečnosti a dalších citlivých otázkách, držet obrazně řečeno v jedné ruce Mattisovu doktrínu a druhou bude po svém zvyku bodře Putina poplácávat po ramenou?

Tyto otázky jsou tím naléhavější, že součástí doktrinálních dokumentů USA z poslední doby je odhodlání Čínu a Ruskou federaci nejen odstrašovat, ale také v případě potřeby s nimi vést války, v nichž se počítá i se zasazováním úderů do hloubky jejich území a s tzv. průnikovými operacemi.

Ty mají být úkolem zejména pro námořní jednotky, jimž donedávna velel právě Mattis. Kruh se tedy uzavírá a nelze se divit tomu, co napsala Mara Karlinová z Amerického centra pro výzkum bezpečnosti a vojenského zpravodajství v 21. století: Mattisova doktrína Číňanům a Rusům zrychlí tep a možná je i přinutí, aby si hned dali sklenku vodky nebo jiného destilátu.

Článek byl publikován v deníku Právo.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.