Ústav mezinárodních vztahů

Na rozdíl od svého předchůdce Obama nechtěl, aby USA byly hegemonem, ale spíše inspirátorem a vůdcem – viz jeho pověstný důraz na leadership. Tím se výrazně odlišil od všech předchozích prezidentů, kteří to dělali přesně naopak.

Obamovi se dál předhazuje, že prý vlastně vůbec nic nedokázal – že byl pasivní. Ale tím se zapomíná na smlouvu Start 3, která přinesla výrazné snížení stavu strategických jaderných zbraní. Zapomíná se také na Obamovo snížení důrazu na jaderné zbraně, na celosvětový summit o bezpečnosti jaderných materiálů, na nové doktrinální dokumenty, na nichž se podílel i jeho první ministr obrany, republikán Robert Gates.
Navíc Obama ukázal, že není nutné obcházet Radu bezpečnosti a že je možné naplňovat zájmy USA i cestou spolupráce s mezinárodními institucemi, zejména s OSN, což je jedním z pilířů odkazu prezidenta Wilsona. K tomu se Obama také hlásil – a nikdy se tomu nezpronevěřil. Jiná věc je, že to vše vzešlo především z Obamova prvního období, zatímco druhé už bylo opravdu o dost slabší. Ale to je také důsledkem věčných „opotřebovacích soubojů“ s Kongresem a s takovými zahraničními politiky, kteří mu dělali různé naschvály.

Za všechny si připomeňme Benjamina Netanjahua, který Obamu kritizoval i během jedné ze svých cest do USA, aniž by se s ním osobně setkal a své výhrady si nechal na rozhovor mezi čtyřma očima.
Jsem tedy přesvědčen, že neprohrál ani Obama, ani wilsonianismus. Doba těchto hodnot se vrátí – a třeba to ani nebude trvat až tak dlouho.

A kdo tedy vlastně prohrál? Především newyorské elity, které se chovaly se svou obvyklou sebestředností a namyšlenou arogancí. Byly a nadále jsou přesvědčeny, že samy nejlépe vědí, co je nejlepší – pro USA a potažmo i pro svět. Pevně věří, že právě ony zosobňují svobodu, pokrok, vládu práva, spravedlnost a další deklarované přednosti. Co se jim do hry nehodí, překroutí se, zašumluje se.

Takže se nelze divit, že tyto „elity“ prohrály s neomaleným a sebejistým drsňákem, který se obrací především na ty, kdo vedou každodenní boj o přežití mimo metropoli. Jiná věc ovšem je, že teprve budoucnost ukáže, zda jim skutečně nějak pomůže, a také, jestli to vůbec má opravdu v plánu.

Jsme především svědky veliké osobní prohry Clintonové. Ta doplatila na dvě zásadní chyby. První byla její nekonzistentnost, tedy časté změny názorů. Vždyť v roce 2002 byla jako senátorka – na rozdíl od Obamy – pro válku v Iráku, načež ji stále víc kritizovala. Lidé ale nejsou hloupí, jak si marketingoví mágové politiků občas myslí, a takovéhle věci si obvykle zapamatují.

A druhou chybou je přehluboká láska k penězům a k přepychu, což je ostatně její společná vlastnost s manželem Billem. Za každé vystoupení si oba nechávali platit astronomické honoráře, peníze na kampaně naháněli s takovou urputností, že bych vůbec nevylučoval, že právě o tomto tématu se Američané časem dozvědí ještě mnoho zajímavého.

Demokratickou kandidátku prostě srazilo její vlastní chování; nekončící křečovité úsměvy mnohým nakonec odhalily faleš a neupřímnost. Hillary to vše v souhrnu učinilo mnohem méně věrohodnou než protihráče, který je sice nepochybně kontroverzní, leč byl svým způsobem na rozdíl od soupeřky autentický. Demokraté tedy doplatili na to, že nebyli s to vybrat někoho lepšího a především věrohodnějšího. Mají další tři roky, aby se o to pokusili.

Článek byl publikován 14. listopadu v deníku Právo.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.