Ústav mezinárodních vztahů

Ve volební Francii jsme nyní svědky především prohry dvou tradičních silných stran – levicových socialistů a tradiční pravice. V obou partajích se projevila záludnost primárek: zkrachovali favorité, s nimiž se počítalo do druhého kola.

Ve straně pravicových Republikánů to byli hlavně Sarkozy a Alain Juppé, letitý starosta Bordeaux. První z nich projevil velkou nesoudnost, až nestoudnost, když chtěl po spoustě svých skandálů a prohře před pěti lety znovu kandidovat.

Juppé byl přes své zkušenosti vzhledem k věku 73 let vnímán už jako poněkud opotřebovaný. Navíc tato strana za poslední roky několikrát měnila název a možná i tím více či méně zmátla své tradiční voliče. Dílo zkázy pravice dokonal Francois Fillon svým nečestným postupem po odhaleních, s nimiž přišel satirický a kritický týdeník Canard Enchainé. Znovu se ukázalo, jakou sílu a účinnost mají média. Politické elity si aspoň nyní dají náležitý pozor na hraniční zaměstnávání svých rodinných příslušníků ve stylu "malá domů".

V případě socialistů je těch problémů dlouhá řada. Velice špatně zapůsobily z dlouhodobého pohledu především skandály prezidenta Françoise Hollanda. Pod jejich vlivem se pozapomnělo, že to je kvalitní řečník, pracovitý a v Evropě respektovaný politik. Navíc se mu nedařilo ani na poli boje proti nezaměstnanosti, kde ostatně neuspěl vlastně žádný z jeho předchůdců. Nakonec se sice dostavil příznivý obrat, ale to už bylo pozdě na to, aby měnil své rozhodnutí jít do boje o prezidenství znovu.

Socialisté si navíc hodně uškodili vnitřními rozbroji, když se proti Hollandovi dlouhodobě stavěla Martine Aubryová, starostka Lille, metropole francouzského severu. Ta sama už před léty usilovala o prezidentskou funkci, a tak Hollandovi "nic nedarovala". K ní se přidali i další, včetně Benoita Hamona, a tak se na celou politickou stranu začalo nahlížet jako na spolek rozhádaných individualistů. Což sám Hamon pak odnesl nejhorším volebním výsledkem v celých dějinách strany.

V neposlední řadě socialisté doplatili na dlouhou sérii teroristických útoků. Vše začalo bestiálním vystřílením redakce Charlie Hebdo, na němž pochopitelně socialisté nenesli vůbec žádnou vinu, ale stalo se to za jejich vlády. Pak přišly další krvavé útoky, které byly pomstou za francouzské vojenské akce v Mali, ve Středoafrické republice a v Sýrii.V prvních dvou případech prezident Hollande s ministry zahraničí a obrany a špičkami generality rozhodli, že je třeba se postavit na stranu masakrovaného neislámského obyvatelstva a zastavit postup radikálních džihádistů, kteří si z tamních zemí chtěli udělat své další základny. 

V Sýrii se Francie zapojila do boje proti tzv. Islámskému státu. Tato rozhodnutí nakonec schválila i tradiční pravice, byl to tedy krok konsenzuální. Po barbarských útocích v Paříži, v Nice, v Bretani a na dalších místech Hollande i premiér vždy velice pěkně a odhodlaně promluvili k národu.  Jenomže Francouzům to bylo málo, chtěli nemožné: aby už útoky přestaly, aby se už jen pietně a bojovně neřečnilo a přešlo se ke konkrétním činům. Proto právě v Nice spustili ohlušující pískot, když promluvili premiér Valls a ministr vnitra Cazenueve (který se pak stal dokonce premiérem).  
Jestli tedy socialistům lze něco vytknout, pak je to jejich uzavřenost v kleci politické korektnosti, což už většina Francouzů nebere, neboť se stále jen dokola omílá, že nelze dělat rovnítko mezi islámem a terorismem, a mezitím přibývá šokujících masakrů páchaných islamistickými radikály.

Fiasko socialistů je tedy velkým úspěchem džihádistů. Hollande, Valls a další měli tu smůlu, že vládli v době jejich krvavých útoků. Kdyby tam byla pravice, postihlo by to zcela jistě ji.  
Civilizovaný svět teroristy tvrdě odsuzuje, ale zároveň nezbývá než uznat, že na své pomyslné pažbě politických atentátů tito zločinci už mají spoustu zářezů: v roce 2003 zdiskreditovali španělského premiéra Aznara a zásadně ovlivnili výsledek parlamentních voleb. O rok později "sejmuli" britského premiéra Blaira a uťali jeho hvězdnou politickou kariéru. A v zemi galského kohouta tedy triumfovali do třetice.

Článek byl publikován v deníku Právo.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a členem Centra evropské bezpečnosti tamtéž. Jeho práce se zaměřují na mezinárodní bezpečnost v období od druhé světové války po současnost, strategickou kulturu, ozbrojené konflikty, terorismus, transatlantické vztahy a vojenský rozměr bezpečnosti. Je autorem mnoha článků a knih publikovaných nejen v České republice, ale například i v USA, Turecku, Polsku, Německu, ve Velké Británii a Francii. Pravidelně též analyzuje a pro média komentuje politické a bezpečnostní dění právě ve Francii.