Ústav mezinárodních vztahů

Premiér Sobotka má pravdu, když říká, že sankce proti Rusku nyní nemají žádný dopad, souhlasí Petr Kratochvíl, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, vystupování Česka navenek je ale špatné. Podle Kratochvíla Sobotkova slova pouze potvrzují stereotypy o České republice, která upřednostňuje domácí politiku před zahraniční.

"Svoje kroky v rusko-ukrajinském konfliktu odvozujeme od domácích žabomyších válek, a to je obrovská chyba. Vidíme například obrovský rozdíl mezi Českou republikou a Polskem, které v této oblasti dokáže reagovat mnohem strategičtěji," komentoval Kratochvíl, který se orientuje mimo jiné na zahraniční politiku a politické vztahy v postsovětském prostoru.

Premiér Sobotka v nedělních Otázkách Václava Moravce v České televizi uvedl, že sankce vůči Rusku zatím nemají žádný přínos a volil by spíše diplomatickou cestu. Proti tomu se ohradil například šéf lidovců Pavel Bělobrádek, podle kterého je naopak nutné postoj vůči Rusku zpřísnit. Sobotku kritizoval mimo jiné také Martin Kupka, místopředseda ODS. Jeho vystoupení označil za neslýchané. 

Je názor premiéra Sobotky v Evropě něčím výjimečným, nebo mají podobný postoj i další státníci?
Názor úplně ojedinělý není, nicméně je menšinový a je to názor, který bohužel premiér Sobotka sdílí například s maďarským premiérem Orbánem. To znamená, že to není společnost, ve které by se jinak rád nacházel.

Jeho vyjádření ale má dvě roviny. Jedna je ta věcná a v tom je třeba říct, že má pravdu, protože sankce mají spíše dlouhodobý efekt a my ve vztahu rusko-ukrajinského konfliktu potřebujeme rychlou reakci. Takže bych souhlasil s tím, že se sankce míjí účinkem, ale nikoli proto, že by byly nefunkční, ale proto, že nedokážou účinně agresora odvrátit od útoku, což se v případě Ruska ukazuje.

Není příliš předčasné dopad sankcí hodnotit?
Sankce jsou velmi široký pojem, pod který spadá řada věcí. Klíčový problém, a tady Evropská unie udělala chybu, je, že je třeba stanovit cíle sankcí, a to si EU úplně nestanovila. Obecně mluvíme o tom, že se má potrestat Rusko, což je sice pěkné, ale musíme mít mnohem konkrétnější cíle. Tedy například odvrátit oligarchy od Putina, snížit legitimitu Putinova režimu a jeho popularitu nebo zasáhnout zbrojní programy Ruska.

Sankce by pak byly jiné. Evropská unie udělala od každého trochu a je to problém. Sankce jsou jako nástroj dobré, účinné, zejména dlouhodobě, ale je potřeba pečlivě vybrat správný typ sankcí a pak čekat. V případě Ukrajiny na to nemáme čas.

Premiér uvedl, že by volil spíše diplomatické řešení? Je to správná možnost?
To je jednoznačná chyba. Shoduji se s premiérem, že sankce krátkodobě situaci nevyřeší, ale neshodujeme se v tom, jestli je třeba postoj změkčit, nebo přitvrdit. V této fázi je třeba postupovat mnohem jednoznačněji podporou teritoriální integrity Ukrajiny, to znamená jasněji Ukrajinu podpořit třeba i finančně a koneckonců i zbrojně. Tím ale nemyslím, že bychom měli souhlasit s členstvím Ukrajiny v NATO, to v žádném případě. Konflikt je dost nevyvážený a Ukrajina musí bez podpory Západu jednoznačně prohrát.

Které evropské země by ještě raději volily měkčí diplomatické řešení?
Jednak se v tomto smyslu vyslovil premiér Orbán, podobné názory občas zaznívají i ze Slovenska a pak jsou tu i státy, které dlouhodobě bývají považovány za trojské koně Ruska v Evropské unii, tedy zejména Kypr, ale i Řecko, velmi proruské názory zaznívají z Itálie. Historicky to byla i Francie a Německo, ale zejména v Německu dochází v posledních týdnech k obrovskému posunu, kdy se i hospodářské kruhy přihlašují k sankcím.

Jaké státy naopak požadují nejtvrdší sankce?
Jsou to státy zejména ze středovýchodní Evropy, to znamená Pobaltské státy, Polsko, v poslední době stále výrazněji Rumunsko, což může být překvapivé. Teď se tento tábor výrazně posílil o blok severozápadní Evropy. Po sestřelení civilního letadla do skupiny velmi ostrých patří i Nizozemí, Velká Británie a ve vzrůstající míře Německo. Tam je klíčový posun.

Mohou Sobotkovy výroky Českou republiku v rámci EU poškodit?
To si nemyslím. Bohužel to jenom potvrdí stereotypy, které o České republice existují v tom smyslu, že je vždy upřednostňována domácí politika před politikou zahraniční. Premiér Sobotka samozřejmě tento výrok řekl proto, že byl směrován nikoli na jeho partnery v EU, ale na české voliče.

To je dlouhodobý nešvar, vzpomeňme si na ODS a fiskální pakt. Svoje kroky v rusko-ukrajinském konfliktu odvozujeme od domácích žabomyších válek, a to je obrovská chyba. Vidíme například obrovský rozdíl mezi Českou republikou a Polskem, které v této oblasti dokáže reagovat mnohem strategičtěji.

Nebude potom Česko považováno za někoho, kdo se bojí silnějších prohlášení?
Je to strukturální rys české politiky. To, že tu dlouho na žádné straně české politiky nebyl vůdce, který by dokázal říct něco, co by z domácího pohledu mohlo být krátkodobě nepopulární, ale protože to odpovídá základnímu principu naší zahraniční politiky, tak upřednostníme takovou pozici. To nedělá nikdo. Je to opatrnická pozice, taková, která nedokáže uvažovat ve strategickém horizontu. Například pozice ministra zahraničí Zaorálka je dosti odlišná, což je velmi zajímavé.

Proti slovům premiéra se ohradil i ministr a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. Nevystupuje Česko příliš nejednotně?
Ani mě nepřekvapuje že KDU-ČSL je jediný člen vládní koalice, který volá po zpřísnění sankcí. Pozice Andreje Babiše je v této otázce podobná pozici premiérově. Že je nejednota ale i uvnitř stran, to považuji za nešťastné. I pro naše renomé v Evropské unii, které se v poslední době zlepšilo s proevropštější orientací nové vlády.

Je to proto, že pro Západoevropany, kteří nejsou schopní příliš rozlišovat ve středoevropském prostoru, se najednou vytvoří blok státníků Sobotka, Fico a Orbán, což vyvolá dojem proruských populistů, což není vždy pravda. V tomto konkrétním kontextu je to ale názor oprávněný.

Přitom Sobotka vůbec není proruský. Je to spíše oportunistická politika, která upřednostňuje domácí zájmy. Kdyby chtěla Evropská unie uvalit podobné sankce na USA, tak by měl výrok úplně stejný.

Mohou jeho slova pomoci česko-ruským vztahům? Alespoň například v byznysu?
Vývoj vzájemného obchodu nekopíruje politické vztahy. Kde to ale dopad mít může, je druhá kategorie, a to jsou obří projekty typu dostavby Temelína nebo privatizace letiště. Jenže to jsou vše otázky, které poté přestávají být otázkami čistě ekonomickými a stávají se otázkami bezpečnostními. Neumím si představit, i kdyby měl premiér sebepříznivější názor na Rusko, že by v současné chvíli Česká republika souhlasila například s tím, aby dostavbu Temelína získalo ruské konsorcium.

Rozhovor ze dne 2. 9. 2014 naleznete zde.

O autorovi: Doc. Mgr. Ing. Petr Kratochvíl, Ph.D. je ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, v. v. i. a mezi jeho oblasti zájmu patří například česká zahraniční politika, ruská zahraniční politika či politické vztahy v postsovětském prostoru.