Ústav mezinárodních vztahů

 V nedávném rozhovoru pro Financial Times prohlásil Henry Kissinger, že "Trump může být jednou z těch postav historie, které se objeví, aby předznamenali konec jedné éry. (...) Neznamená to, že o své roli ví, může to být jen náhoda". Akademický výzkum však ukazuje, že "konec jedné éry" v americké zahraniční politice nastává, a tak Trumpovu roli nelze považovat pouze za "náhodu". Již v roce 2007 Charles A. Kupchan s Peterem L. Trubowitzem v článku s názvem Dead Center ("Mrtvý střed") předestřeli, že americká zahraniční politika, založená od konce druhé světové války na tzv. liberálním internacionalismu, je na ústupu, a to v důsledku rostoucí polarizace americké politické scény.   

Chybí konsenzus   
 
Po roce 1945 byl liberální internacionalismus (zahraničněpolitická strategie kladoucí důraz na multilateralismus v mezinárodních vztazích a volný obchod) podporován oboustranným konsenzem demokratů a republikánů, kteří v kontextu studené války dokázali pro podporu této politiky vytvořit koalice jindy soupeřících zájmových skupin. Nyní se však obě strany od sebe vzdalují a tím vyklízejí politický střed. A tento konsenzus není možné udržet. Pomalé mizení "vitálního středu" americké politiky, jak jej nazval historik Arthur M. Schlesinger, je problematické zejména pro koherenci zahraniční politiky, neboť americká ústava právě v této oblasti vyžaduje značnou shodu obou stran, když například schvalování mezinárodních smluv podmiňuje dvoutřetinovou většinou v Senátu.  

Ačkoliv se může zdát, že odklon od liberálního internacionalismu bude v režii republikánů, kteří velmi zdrženlivě, ale přesto přebírají agendu svého prezidenta, i demokraté se budou muset k této otázce postavit. Důkazem je Hillary Clintonová, která byla nucena svůj pohled na mezinárodní obchod během kampaně změnit. A to nejen proto, že měl s touto rétorikou Donald Trump úspěch, ale též proto, že na ni nepřímo tlačila kampaň stranického protikandidáta Bernieho Sanderse.   
Byť je mezi Američany podpora osoby Donalda Trumpa nízká, jeho politika je pro řadu z nich v mnoha ohledech přitažlivá. Nejde jen o ekonomickou frustraci střední třídy, u které zaostává růst mezd od 80. let za růstem výdajů na vzdělání, zdraví i bydlení a jež vidí nové možnosti pro zlepšení svého materiálního stavu právě v přepsání světových obchodních pravidel, které nabízí Donald Trump. Jde i o nemateriální "ontologické bezpečí" – jinými slovy jakousi jistotu a trvalost své identity v rámci sociálního prostředí – amerických bělochů, ze kterého začíná Republikánská strana systematicky těžit.  

V současné době tvoří "menšiny", podle metodiky Amerického úřadu pro sčítání lidu, necelých 40 procent americké populace. Podle odhadů by jejich podíl měl překročit 50 procent kolem roku 2044. Pokud se bude tento demografický vývoj rámovat jako přechod bělochů z většiny do statusu menšiny, je zřejmé, že lze danou statistiku politicky "vytěžovat" nejen k diskusím o povaze a zachování americké identity.  

Odklon od strategie liberálního internacionalismu bude mít i zřejmé dopady na transatlantickou vazbu, neboť její součástí doposud byla jasná podpora evropské integrace a "silné" Evropy. V momentě, kdy liberální internacionalismus přestane mít podporu i ze strany amerického Kongresu, bude snazší obnovit debaty o tom, zda je silná Evropa vůbec v zájmu USA. I když američtí pováleční prezidenti explicitně podporovali silnou a integrovanou Evropu (a to nejen jako hráz proti komunismu), již tehdy se z ministerstev obchodu a zemědělství ozývaly hlasy, že sjednocená Evropa bude přílišnou konkurencí pro americké hospodářství, a proto by Washington měl svou podporu integrace omezit. V průběhu studené války tak vedly Spojené státy s Evropským hospodářským společenstvím nejednu obchodní válku, přičemž tu první odstartovala cla Kennedyho administrativy v roce 1962.  

Argumenty, které zaznívaly po dobu studené války v Kongresu, že Spojené státy musí Evropu chránit, jelikož oba kontinenty pojí "krevní pouto", budou vzhledem k demografickým trendům ztrácet relevanci. Ve vztahu k EU se navíc v posledních letech Spojené státy cítily jako Gulliver, kterého se za pomocí multilateralismu snaží "Liliputi" z Evropy svazovat (Pařížská klimatická dohoda, jaderná dohoda s Íránem), ale pokud potřebují jeho služby, tak jej rádi na čas odvážou (intervence v Libyi). Tento vztah, který omezuje a "umravňuje" USA, je v některých kruzích vnímán jako produkt liberálního internacionalismu, a tudíž i jako další důvod, proč od této strategie ustoupit.   

..Celý článek naleznete v Lidových novinách.

PhDr. Jan Hornát je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například vnitřní a zahraniční politika USA, vztahy USA k asijsko-pacifickému regionu či americké politické myšlení.