Ústav mezinárodních vztahů

Po staletí se navzájem označovaly za tzv. dědičné nepřátele, vedly spolu řadu krutých válek, jejich obyvatelé si nadávali do "žabožroutů" a tvrdých "bošáků".Ve východní části Francie je spousta vojenských hřbitovů, kde spočívají desetitisíce německých vojáků, kteří tam padli při mnoha výbojích. Ale po 2. světové válce těmto dvěma zemím paradoxně pomohl Stalin: svojí politikou je zahnal do stejného bezpečnostního společenství, kde se stále více sbližovaly. Velkou úlohu ve spolupráci někdejších rivalů vždy hrály osobní vztahy mezi prezidenty a kancléři. Mnohdy přitom byla důležitější jejich "vzájemná chemie" než stranická příslušnost.

Příkladem je skvělá spolupráce sociálního demokrata Helmuta Schmidta s konzervativcem Valérym Giscardem d’ Estaing nebo socialisty Françoise Mitterranda s konzervativcem Helmutem Kohlem. Nyní spolupracují konzervativní politička Angela Merkelová a tzv. centrista Emanuel Macron, jehož první zahraniční cesta vedla právě do Berlína. Tam představil svůj plán na zásadní přestavbu Evropské unie. Pro fyzičku Angelu to byl už čtvrtý francouzský prezident, se kterým se setkala. S Jacquesem Chirakem měla docela korektní vztahy, zato jeho nástupce Nicolas Sarkozy jí dával pěkně zabrat. Říkala mu neuctivě pan Blábolán a opakovaně si pouštěla filmy, v nichž hrál Luis de Funés, aby svého rtuťovitého a často se vztekajícího partnera lépe pochopila.   
Když nastoupil François Hollande, neustále se zase přetahovali o zásady rozpočtové politiky. Pět let tak plál jakýsi zákopový boj kdo s koho.   
 
Macron a jeho nová kapitola   
 
Macron letos v květnu otevřel novou kapitolu. Kancléřka od počátku zdůrazňuje, že s ním má otevřený, přímý a přátelský vztah. Hovoří o atmosféře důvěry a pochvaluje si vynikající osobní relaci. Potvrdilo se to i při jejich nynějším setkání na letošním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.   
Oba si notovali, jak je třeba rozvíjet bohaté kulturní dědictví a rozšiřovat výměnné pobyty mezi mladými, zejména studenty. Shodují se také, že je třeba zintenzivnit spolupráci v boji proti terorismu, což znamená hlavně výměnu informací a rozsáhlou spolupráci všech expertů. A stejně bez zádrhelů se rozbíhá spolupráce v přístupu k současné migrační vlně, jež silně zasahuje obě země.   
Ani ve vojenství nic nebrzdí živou spolupráci: země vyvíjejí společný bezpilotník a navíc letos v předvečer státního svátku Francie podepsaly záměr na společný vývoj a výrobu bojového letounu nové generace, což je věc převratného významu.   
Teď jde jen o to, jak rychle se tento revoluční záměr bude uskutečňovat. Jisté je, že velké firmy, jako např. Dassault Aviation, si už teď kladou řadu podmínek z obav, aby nepřišly o svoji letitou samostatnost a strategickou volnost.   
 
Schäuble jako Maginotova linie?

A německá úskalí? Číhají vlastně dost skrytě. Macron přece od samého počátku klade důraz na intenzivní spolupráci zemí eurozóny, zejména na jejich společný rozpočet. Ale tím v SRN budí nesouhlas, až ostrý odpor. V jeho čele stojí bývalý ministr financí Wolfgang Schäuble (CDU), kterému ve Francii přezdívají pan Nerozebratelný, což značí, že je vnímán jako mimořádně kompetentní politik, jemuž se snad ani nelze dostat na kobylku. Právě Schäuble – muž železné vůle a mimořádné cílevědomosti, jako politik s velkým renomé nyní povede Spolkový sněm vzešlý z nových voleb – od počátku důrazně namítá, že by to mohlo znamenat i sdílení dluhů veřejných rozpočtů, do nichž zabředly některé nezodpovědné země.

Do této smyčky dluhů Schäuble ani jeho stoupenci nikdy nohu nestrčí. Macron pomyslně stanul před německou Maginotovou linií a je otázka, zda tuhle bariéru lze vůbec nějakým obchvatem obejít. Stejné stanovisko jako němečtí konzervativci totiž zastávají i vedoucí činitelé FDP, s nimiž kancléřka vyjednává o nové "jamajské" vládní koalici. Ti všichni trvají na dodržování zásad přísné rozpočtové disciplíny. Z čehož jasně vyplývá, že usměvavý Macron to vůbec nebude mít lehké. Se svými vzletnými plány začíná narážet na velice kompetentní a tvrdé německé politiky, na něž samotné úsměvy moc neplatí. Navíc mu slábne pozice doma. Život zkrátka potvrzuje staré úsloví, že žádný strom – ani ten vskutku rychle bující – nakonec neroste až do nebe.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.