Ústav mezinárodních vztahů

Představitelé ČSSD, ANO a KDU-ČSL by měli zítra (12. prosince) představit finální podobu koaliční smlouvy. Její předběžná podoba už je však známá. Kapitola zabývající se Evropskou unií příliš obsáhlá není, ze 44 stran textu jsou Unii věnovány jen 4 kratší odstavce.

Předně je otázkou, do jaké míry se ještě bude koaliční smlouva měnit. Pokud nikoli, pak jde vskutku o velice stručný text a lze předpokládat, a bylo by dokonce žádoucí, aby vlastní programové prohlášení, které vychází z koaliční smlouvy, bylo o poznání podrobnější.
Text o Evropské unii se mi nezdá zase až tolik neutrální. Spojením „výrazem národního zájmu České republiky je aktivní členství v EU usilující o úspěšné pokračování procesu evropské integrace“ jde hodně daleko za ekonomizující přístup předchozích vlád, ve kterých hrála hlavní roli ODS. Návrh smlouvy odkazuje ke značně prointegrační náladě jednotlivých stran.

Před volbami hovořili sociální demokraté o stanovení konkrétního termínu přijetí společné měny. Například Lubomír Zaorálek, stínový ministr zahraničí ČSSD, hovořil o letech 2019-2020. V připravované smlouvě se však pouze dočteme, že budoucí koalice bude Českou republiku ke vstupu „připravovat“.

Otázka eura bude pochopitelně pro vládu obtížná. Příprava na přijetí eura bude vyžadovat pokračování střídmé rozpočtové politiky, euro není z nejrůznějších důvodů mezi českými občany populární a konkrétně voliči ČSSD jsou většinově proti zavedení společné měny.

Rovněž v respektu k „sociálně-tržní a kulturní rozmanitosti Evropy“, který je v textu zmiňován, se odráží určité přechýlení od dosavadního „německého“ kurzu všeobecné úspornosti směrem k většímu respektu sociálních daností jednotlivých regionů. Skutečnost, že není zmíněn hospodářský rozměr integrace, který byl dosud klíčovým argumentem středo-pravých vlád, také není náhodná.

Můžeme tedy očekávat „zásadní změně postoje České republiky ke členství v Evropské unii“, jak se v textu píše?

Nedomnívám se, že v blízké době může dojít k radikální změně české politiky v Evropské unie, která na praktické úrovni dosahuje značné kontinuity, pokud si odmyslíme politizovaná témata bez aktuálního reálného dosahu. Lze ale očekávat, že se vláda bude snažit vystupovat jako konsensuální, mainstreamový člen společenství, pokud nebudou dotčeny určité partikulární politické či ekonomické zájmy.

Jak byste hodnotil kapitolu koaliční smlouvy, která se věnuje zahraniční politice?

Především je pozoruhodné, že celá pasáž věnovaná zahraniční politice začíná velice přímým vymezením se vůči prezidentovi Zemanovi, a to v rámci sdělení, že za zahraniční politiku je odpovědná Vláda České republiky. Tím se budoucí koalice pokouší a priori vykolíkovat terén, což ovšem v důsledku předznamenává další spory a dvoj či vícekolejnost české zahraniční politiky, protože Miloš Zeman si pochopitelně nenechá ujít jedinou příležitost k tomu, aby se i v oblasti zahraniční politiky prezentoval.

V textu se také mluví o prohloubení vztahů s Německem. Slovensko, Polsko či například Spojené státy explicitně jmenovány nejsou. Znamená to nějakou reálnou změnu v české zahraniční politice, nebo je to dáno především propojením české a německé ekonomiky?

Skutečnost, že je v oblasti sousedských vztahů zmíněno doslovně jen Německo, rozhodně není náhodná. Nelze ji vysvětlit stručností dokumentu, byť to nemusela být ČSSD, která za „opominutím“ Polska stála. Polsko bylo v minulých koncepčních dokumentech vždy zmíněno jako strategický partner a považoval bych za velice nešťastné, pokud by v programovém prohlášení bylo podobné „opominutí“ zopakováno.
Je ale pochopitelně velice cenné, že sousedská spolupráce, která se v posledních zhruba sedmi letech stala jedním z ústředních principů i nástrojů české zahraniční politiky, je zmíněna z tematického hlediska na prvním místě. Znovu je pak její význam zdůrazněn i v odstavci, který se věnuje podpoře východní dimenzi evropského sousedství. Z těch několika stručných vět smlouvy je patrný odklon od atlantismu, na který jsme byli po roce 2006 zvyklí. NATO není zmíněno ani jednou, naopak je kladen důraz na OSN a na mírové předcházení konfliktů a jejich řešení diplomatickou cestou.
To, že Spojené státy v návrhu smlouvy zmíněny nejsou, na jedné straně odráží onen částečný ústup od atlantismu. Především to však reflektuje neuchopitelnost USA v české zahraniční politice po nástupu Baracka Obamy, stejně jako vychládání pozornosti USA vůči Evropě jako celku a spolu s tím i střední a východní Evropě.

Co dalšího Vás v textu zaujalo?

Za pozornost stojí explicitní zmínění podpory lidských práv, tedy nikoliv demokracie, s důrazem na úctu k jednotlivci, které je dále rozšířeno na sociální, ekonomická práva a ochranu životního prostředí. Bude rozhodně zajímavé sledovat, jak konkrétně ono dodržování zejména práv „dalších generací“ bude vypadat v praxi.

Co Vám naopak v této kapitole chybí?

Především je zarážející, že v oblasti zahraniční politiky nebyla zmíněna oblast podpory exportu a vnějších ekonomických vztahů. Takto znějící koaliční dohoda totiž vypadá, jakoby budoucí vláda nepodstoupila cestu pragmatizace a ekonomizace české zahraniční politiky, stála pevně za principy i v případě, že budou v sázce možná domnělé hospodářské zájmy. Opět bude zajímavé sledovat, jak bude vypadat realita.

V návrhu smlouvy se také mluví o zákonu o zahraniční službě. Jak toto hodnotíte?

Dlouho o něm ze všech stran slýcháme, zároveň se však žádné z předchozích vlád nechtělo vzdát se tak mocného opia, jakým je politická kontrola nad personálními procesy na ministerstvu zahraničních věcí a ve státní službě obecně. Pokud se to budoucí vládní koalici podaří a tento zákon bude kvalitní a uplatnitelný, pak učiní pro českou zahraniční politiku více, než jakákoli vláda předchozí. Otazník z předchozí věty však zůstává.

Rozhovor připravila Anna Kuznick.

Článek byl publikován 12. 12. 2013 na serveru EurActiv.

PhDr. Michal Kořan, Ph.D. je zástupcem ředitele Ústavu mezinárodních vztahů a ve svém výzkumu se mimo jiné věnuje české zahraniční politice.