Ústav mezinárodních vztahů

Sedni si a dívej se. Tohle je důležité, budeš si to pamatovat až do konce života! Těmihle slovy moje maminka v listopadu 1989 nevědomky spustila řetězec událostí, který předurčil, jak a kde dnes žiji – a vlastně i proč píši tenhle článek.

Narodil jsem se a vyrostl ve Velké Británii, leč většinu svého dospělého života jsem strávil ve střední a východní Evropě. Na Balkáně, na Ukrajině a hlavně v České republice.

Mnoho lidí se mě ptá – někdy dost nevěřícně – proč jsem vlastně tímto regionem tak fascinován. A já se v myšlenkách i slovech pokaždé vracím k těm máminým slovům. K televizní reportáži, na niž jsem se tenkrát, před téměř šestadvaceti lety, měl dívat.

Vzdálené země

Na sklonku léta roku 1989 jsem, nutno přiznat, do značné míry ignoroval závažné změny, které se odehrávaly v Evropě a ve světě. První částečně svobodné volby v Polsku, pohřeb Imreho Nagye jako impulz ke změnám v Maďarsku, masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu… Všechny tyhle události běžely v hlavních zprávách, ale mě, devítiletého kluka, přece jen o dost víc zajímal můj zlomený nos nebo jo-jo s logem Coca-Coly, tehdejší marketingový hit.

Nicméně že se něco děje, něco opravdu velkého, to neuniklo ani mně. Kolony podivně vyhlížejících aut na prašných hraničních přechodech, lidé za ploty, ve frontách na autobusy, před ambasádami… Lidé spěchající skrz otevřené brány, lidé chvatně nastupující do vlaků, lidé smějící se a mávající.

Mí rodiče mi trpělivě vysvětlovali rozdíl mezi Budapeští a Bukureští a mezi východním a západním Německem, ale sílící demonstrace v Lipsku či útěk východních Němců přes západoněmeckou ambasádu v Praze se pro mě i přesto dál ztrácely v kontextu začínajícího školního roku (a fotbalové sezony).

Až do onoho momentu. Sedni si a dívej se. Toho listopadového večera máma ukončila mé vlažné a jen příležitostné sledování zpráv. Odteď jsem se musel dívat. A tak jsem se díval. Fascinován: lidmi, kteří proudili právě vytvořeným otvorem v betonové zdi. Lidmi v džínových a kožených bundách, kteří se objímali přímo na ulici. Zvuky kladiv, zvuky radosti, angličtinou s tvrdým přízvukem.

Od toho dne jsem se na zprávy koukal pravidelně. O všech těch lidech na obrazovce jsem věděl hrozně málo, stejně jako o ulicích a náměstích, jejichž architektura vypadala tak odlišně od té naší. Rodiče dál vysvětlovali každou novou událost. Snažil jsem se porozumět. Životům těch z druhé strany, zpoza zdí a opon, ze zemí, o nichž nám říkali ve škole.

Kovové klíče v sametových rukavicích Prahy postupně na obrazovce vystřídal zvuk střelby a vojáci v ulicích Bukurešti.

A já pochopil, že tenhle podzim otevřel okno do jiného světa.

Na vlastní oči

O mnoho let později, v roce 2001, jsem sbalil krosnu a vyrazil do Evropy. Na místa, která jsem pořád znal jen z televize: do Berlína. Do Prahy… Táta mi na cestu věnoval Nesnesitelnou lehkost bytí a já četl a četl a nemohl se dočkat.

Přečtěte si více na: http://reportermagazin.cz/migrantuv-pribeh/.

English version is available here.

O autorovi: Benjamin Tallis je koordinátorem Centra evropské bezpečnosti ÚMV a výzkumným pracovníkem tamtéž. Mezi jeho oblasti zájmu patří například evropská bezpečnost či hranice a politiky hraničení.