Ústav mezinárodních vztahů

Po zvolení nového amerického prezidenta se hodně spekuluje, zda reálně změní přístup své země k Rusku. Zvláště naléhavou výzvou přitom je situace v Pobaltí, kde proti sobě stojí či cvičí na jedné straně jednotky nových i starých členských zemí NATO a na druhé straně ruské síly seskupené do silného Západního vojenského okruhu s velitelstvím v Petrohradě. Tato konstelace se přitom vykládá dvěma protikladnými způsoby. Generální tajemník NATO či bývalý americký ministr obrany Hagel říkají, že ruské jednotky nikdy nebyly tak blízko k jednotkám zemí NATO, což je svým způsobem pravda - ovšem velice, velice relativní.

Naproti tomu Rusové oprávněně namítají, že cizí ozbrojené síly nestály od doby 2. světové války nikdy tak blízko Petrohradu a Moskvě, jako je tomu nyní. A právě tomuto faktu odpovídá uvažování ruských generálů a zaměření ruských doktrinálních dokumentů z poslední doby. Jejich analýzou se dlouhodobě zabývá např. norská specialistka Kristin Ven Bruusgaardová.

Ta upozorňuje, že ozbrojené síly USA vedly za posledních 25 let čtyři velké války (dvě v Iráku, jednu v Afghánistánu a jednu leteckou proti Jugoslávii v roce 1999). Ve všech vynikl obrovský technologický náskok USA, který umožňuje porazit nepřítele během několika týdnů, dokáže ho zcela zdecimovat a donutit ke kapitulaci. Ruští stratégové si tak již v prvních letech tohoto století museli uvědomit, že v případě přímé konfrontace by jejich země mohla dopadnout velice podobně, i když by jistě odolávala déle než třeba někdejší srbskočernohorská Jugoslávie.

Na základě spektakulárních vojenských úspěchů posledního čtvrtstoletí si USA mohly dovolit to, že už na počátku prvního Obamova prezidentského období snížily spoléhání na jaderné zbraně a na jaderné odstrašování. Dokonce v roce 2010 vyhlásily, že nepoužijí jaderné zbraně jako první proti žádné zemi, která podepíše smlouvu o nešíření jaderných zbraní (slavná NPT). To byl velký historický zlom v americkém přístupu k jaderným zbraním.

Nůžky se rozevřely

Jenomže Rusko je ve zcela jiné situaci. Během 90. let prošlo hlubokou krizí, která samozřejmě těžce zasáhla i jeho armádu. Tím se dál rozevřely ony pomyslné nůžky mezi úrovní konvenčních zbraní Ruska a USA.
Rusové by v případě konvenční války, která by mohla vypuknout buď v Baltu (kde je také nejvíce vojenských incidentů), nebo v Černomoří, neměli moc šancí na úspěch.

V důsledku nynější výrazné konvenční nerovnoměrnosti tak Rusům nakonec zbývají především jaderné zbraně jako páteř celého odstrašovacího systému. To se odráží v úvahách, že pokud by nynější drobné vojenské incidenty přerostly v přímou vojenskou konfrontaci jen několik desítek kilometrů od Petrohradu, Rusko by v důsledku své konvenční podřadnosti nasadilo jaderné zbraně.

Cílem by přitom nebylo vyhrát jadernou válku v Evropě - cílem by bylo nedopustit, aby Rusko utrpělo prohru a škody strategického rozměru. Za ty by se považovaly zejména vojenská porážka Západního okruhu (jakožto vůbec nejsilnějšího vojenského uskupení celé Ruské federace), další blokáda Petrohradu, nebo dokonce jeho dobytí a následující vojenská prohra celého Ruska.

Norská specialistka dále upozorňuje, že jaderné zbraně se tak pro ruské stratégy staly posledním trumfem, jak dát Spojeným státům a jejich spojencům najevo, že Rusko by jim stále ještě bylo schopno způsobit tak velké škody, že by převážily všechny přínosy z rozpoutaného tažení proti němu.

Těmi škodami by bylo především zničení ozbrojených sil NATO v blízkosti ruské západní hranice, zničení ekonomik nových členských zemí NATO a velké ztráty na životech tamního obyvatelstva. V současném ruském pojetí tedy jaderné zbraně slouží k tomu, aby odvrátily stav, který je považován za konvenční vojenskou hrozbu, jejíž naplnění by pro Rusko mělo následky strategického charakteru.

Výzva pro nového šéfa Bílého domu

Kristin Ven Bruusgaardová tak připouští, že současné ruské strategické myšlení svým důrazem na jaderné zbraně odpovídá vnímání země, která se cítí být vojensky vážně oslabena, a tím i ohrožena. Problém tohoto uvažování vidí analytička v tom, že druhá strana - tedy NATO - by si tento pohled nemusela vyhodnotit jako důraz na odstrašování od konvenčního napadení Ruska, ale jako přípravu na vedení jaderné války.
Až tak vážné tedy jsou důsledky dosavadního rozšiřování NATO směrem na východ a řady vážných vojenských incidentů mezi vzdušnými a námořními silami NATO a Ruské federace. A právě to je také jedna z naléhavých bezpečnostních výzev pro nastupujícího amerického prezidenta.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.