Ústav mezinárodních vztahů

Do 7. března, kdy je naplánován summit EU-Turecko, musí EU zbrzdit příliv migrantů, nebo hrozí, že se křehká migrační strategie EU rozpadne. Minulý týden to po jednání ministrů vnitra EU naznačil eurokomisař pro migraci Dimitris Avramopoulos. Podaří se to?

Nejsem si úplně jistý, zda se podaří ten počet výrazně snížit a nenapovídají tomu ani čísla Mezinárodní organizace pro migraci, podle které přijelo do Řecka od začátku roku k 23. únoru přes sto tisíc lidí. Dohoda s Tureckem platí od konce listopadu, to znamená, že by měly být vidět nějaké výsledky. Ukazuje se však, že to zatím nefunguje a nemyslím si, že by se to za týden mělo výrazně změnit.

Proč tomu tak podle Vás je?

Abych řekl pravdu, jsem do určité míry rád, že to nefunguje. V konečném důsledku by to totiž znamenalo, že za ochranu migrantů bude primárně zodpovědné Turecko. Vzhledem k tamní lidskoprávní situaci, integračním schopnostem nebo přijímacím kapacitám si však nemyslím, že by to bylo dobře.

Vysoký počet lidí přicházeních do Evropy by podle Vás tedy měl raději pokračovat, než aby uprchlíci zůstávali v Turecku?

Ano, protože Evropa na to ty kapacity má. Měla by investovat do ochrany migrantů, místo toho však vynakládá prostředky na utužení vnější hranice, stavění plotů, posilování flotil na mořích a finančně podporuje poloautokratickou vládu tureckého prezidenta Recepa Erdoğana.

Celá debata v Evropě je rámovaná především zájmy jednotlivých států. Nikdo se neptá na ochranu života, blahobyt, bezpečí, rovnost a svobodu migrantů samotných. Pro mě je toto mnohem důležitější než naplňovat populistické sliby a rádoby silnou rétoriku států.

Pokud se však podíváme do Německa, kam minulý rok dorazil přes jeden milion migrantů a úřady nemají přehled o tom, kde lidé ve skutečnosti jsou, vidíme, že takový přístup ne vždy funguje.

Je otázka, zda skutečně musíme mít migranty pod dohledem a rozjet tuto represivní linku. Já jsem toho názoru, že by se migrace neměla brát jako hrozba. To mi vyplývá z vaší otázky a to je to, co EU razí posledních třicet čtyřicet let. Že je migrace něco, co musíme kontrolovat, co je implicitně špatně, co nás ohrožuje a ohrožuje naší kulturu, národ, evropské společenství i ekonomickou situaci, ačkoliv nic takového přirozeně neexistuje. Když se podíváme do 50. 60. let, migrace tehdy byla vnímána jako pozitivní fenomén a teprve po pádu železné opony se migrace začíná vnímat jako bezpečnostní hrozba.

Pokud se vrátíme zpět k summitu EU-Turecko, který proběhne příští týden, co můžeme očekávat, pokud na mimořádném setkání premiérů a prezidentů k průlomu nedojde?

Nerad bych předjímal, ale myslím si, že se střední Evropa bude snažit čím dál víc tlačit na plán B (podle Visegrádské skupiny by se měla uzavřít hranice Makedonie a Bulharska s Řeckem, pokud nezafungují plánovaná opatření a neomezí se příchod migrantů – poznámka reakce) a Německo se bude snažit razit spolupráci EU s Tureckem. Bude se tedy pokračovat v tom, co se děje teď. Zemím střední Evropy možná naroste větší sebevědomí a plán B získá větší podporu, ale netroufám si tvrdit, že to tak skutečně dopadne.

Mohlo by podle Vás v krajním případě dojít k vyloučení Řecka ze schengenského prostoru? To, že může dojít k velmi rychlé demontáži Schengenu, pokud dosavadní opatření nebudou fungovat, totiž zaznělo minulý týden na setkání ministrů vnitra EU. Zmínila to i rakouská ministryně Johanna Milk-Leitnerová, která uvedla, že pokud není Řecko schopné chránit vnější hranici EU, musíme se ptát, zda má schengenská hranice vést stále tudy.

Podle mě to jsou jen silácké řeči, ale zájem na tom ve skutečnosti není. V krátkodobém horizontu země možná budou přistupovat k individuálním krokům v podobě hraničních kontrol, ale z dlouhodobého hlediska si nemyslím, že by EU nechala Schengen padnout.

Vzhledem k těmto jednostranným krokům, ke kterým přistupují země balkánské trasy, které zpřísňují kontroly na hranicích a pouští pouze malý počet Syřanů a Iráčanů, se Řecko nachází v složité situaci. Sám řecký premiér Alexis Tsipras minulý týden uvedl, že nechce, aby jeho země dopadla jako „skladiště lidských bytostí“. Jak byste zhodnotil současnou pozici Řecka?

Na Řecko se klade obrovský tlak, protože prý neplní své úkoly, ale pokud se podíváme na jeho geografii, je to nerealizovatelná záležitost. Obecně tu neexistuje výrazná vůle Řecku nějakým způsobem pomoci a myslím, že středoevropské země jsou toho jasným příkladem. Místo aby plnily povinnosti vyplývající z relokačního programu podle kvót, vymýšlejí alternativní plány B. Podle mého by si tyto země měly zamést před vlastním prahem a projevit určitou míru solidarity.

Podle Vás jsou tedy kvóty na přerozdělování uprchlíků na místě?

Nejsem tak docela jejich příznivcem, protože do značné míry naprosto ignorují vůli migrantů samotných. Migrant je totiž podle kvót předmět, který se bude relokovat z jedné země do druhé.

Na druhou stranu je to stále lepší, než razit nacionalistické tendence, jak vidíme v poslední době u řady zemí EU. Minimálně to je snaha, jak pomoci Řecku. Podle mých informací se z Řecka a Itálie zatím podařilo přemístit zhruba 800 nebo 900 lidí z plánovaných 160 tisíc. Proto si myslím, že vytvářet tlak na Řecko a přitom nedělat vůbec nic, abychom mu pomohli, není správná cesta.

V poslední době jsme svědky stále víc rozhádané Evropy. Jak již bylo zmíněno, země balkánské trasy začaly zavádět kvóty na počet příchozích uprchlíků a pouští dál pouze Syřany a Iráčany. Řecko kvůli postoji Rakouska, které minulý týden svolalo setkání představitelů zemí balkánské trasy a nepozvalo přitom Řecko, odvolalo svou velvyslankyni z Vídně. Minulý týden také došlo k ostré výměně názorů na jednání ministrů vnitra EU. Objevují se proto názory, že sílící dohady mohou pozici EU při vyjednávání s Tureckem oslabit. Může to být podle Vás pravda, nebo je EU stále dostatečně silná a má na Turecko páky?

Tady bych si troufl tvrdit, že co se týče migrační politiky, EU nebyla jednotná posledních dvacet třicet let. Není to tedy nic nového. I kdyby však měla jednotný postoj, páky nebo silnější pozice jsou na straně Turecka. Zastavení migrace chce totiž Evropa víc, než Turecko potřebuje uvolnění vízového režimu. Přestože to je pro Turky samozřejmě příjemné dostat takto výraznou pomoc ve výší tří miliard eur, Evropa je podle mě v mnohem slabším postavení.

Zmiňoval jste plán B, se kterým před dvěma týdny přišla Visegrádská čtyřka. Proti němu stojí německá kancléřka Angela Merkelová, která vidí východisko pouze v naplňování dohody s Tureckem. Je postoj Německa správný, nebo je lepší mít nějaký plán B v záloze?

Když se nad tím hlouběji zamyslím, já v jejich pozicích nevidím výrazný rozdíl. Oboje je ztělesněním evropské migrační politiky, která je postavená na tom, co nejvíce bránit příchodu migrantů. Jsou to spíš dvě fáze toho samého procesu vylučování migrantů z Evropy.

Rozdíl je pouze v tom, že se Německo alespoň do určité míry snaží rozvíjet solidaritu s ostatními členskými zeměmi, především s Řeckem. Státy střední Evropy naopak razí pokrytecký směr, nechtějí se podílet na přerozdělování uprchlíků a rozvíjí nacionalistickou a často xenofobní linku. To vidíme například na Slovensku, které rozjíždí kampaň „Chráníme Slovensko“ (kampaň strany slovenského premiéra Roberta Fica – poznámka redakce). Zajímalo by mě, před čím ho chtějí chránit, když tam žádní uprchlíci nechodí.

Migrační politika Německa se tedy podle Vás výrazněji neliší od politiky ostatních členských států?

Myslím, že ne. Německo se sice uprchlíkům otevřelo, ale jen těm, kteří jsou pro stát výhodní. Přijalo velký počet Syřanů, což jsou z velké časti vzdělaní lidé střední třídy a naopak chudé Kosovany vylučuje a deportuje bez problémů. Já bych z Německa nedělal nějaký svatý grál migrační politiky, do značné míry totiž vede velmi pragmatický přístup.

Argumentaci Německa, že Syřané potřebují pomoc, zatímco Kosované pocházejí z takzvané bezpečné země, a proto pomoc nepotřebují, nepovažujete za relevantní?

Chápu, že z mainstreamového pohledu je takový argument legitimní. Na druhou stranu je potřeba se ptát na hlubší konceptuální otázky, do jaké míry není výrazná chudoba, která v Kosovu panuje, důvodem ochrany. Musíme si uvědomit, že koncept uprchlíka je starý desítky let a vznikal za úplně jiného kontextu. Podle mého je potřeba nad tím přemýšlet a stavět se k tomu kriticky. Jsou země, kde panuje pro nás nepředstavitelná chudoba, která má velmi závažné důsledky, ale v Evropě se z těchto lidí dělají ekonomičtí migranti. Kosovo je podle mě jen jeden z příkladů.

Prospěšnost migrace potvrzuje nejedna teorie. Za poslední rok však do Evropy přišel víc než jeden milion lidí, přesto je podle Vás integrace takového počtu lidí zvládnutelná?

Ten počet není tak masivní. Tady se sice mluví o krizi, o vlnách a přílivech, o hrozbách, které nejsme schopni vstřebat, ale já si nemyslím, že je to pravda. Když se tady mluví o integraci, hovoří se o asimilaci, o tom, že by se měli příchozí lidé chovat jako my, vyznávat naše hodnoty a chovat se podle našich měřítek. Samozřejmě, že tu nikdo nechce právo šaría ani násilnické skupiny, ale nemyslím si, že děláme dost pro to, abychom jim umožnili se lépe integrovat. Někdy mám dojem, že se veškerý tlak sráží na hlavy uprchlíků samotných. Pokud jim vůbec nějakým způsobem pomáháme, tak je zavíráme do jakýchsi center mimo společnost – v Česku třeba někde v lesích – a poté voláme po tom, aby se integrovali. To mi přijde docela paradoxní a absurdní.

Loni přišel zhruba jeden milion – a letos to bude zřejmě podobné – migrantů do půlmiliardového, nejbohatšího uskupení na světě. To mi nepřijde jako příliš vysoké číslo. Je to méně než jedno procento celkové populace EU. Pokud to porovnáme s faktem, že 80 až 90 % migrantů je v zemích rozvojového světa, jako je Libanon nebo Jordánsko, kde jsou počty uprchlíků v desítkách procent, tak nechápu, proč by Evropa neměla být schopná takové číslo vstřebat.

Do řešení migrační krize se nedávno zapojila také Severoatlantická aliance. Má takové opatření podle Vás smysl?

Pro mě se jedná o pokračování evropské migrační politiky, která stojí na tom vyloučit migranty z našeho prostoru, a o posilování militarizace. Máme drony a kamery na hranicích, máme mise agentury Frontex, které místo aby zachraňovaly, přispívají k vytlačování migrantů. Je to proto pouze prohloubení toho, co zde probíhá už celá desetiletí.

Řecko začíná ve spolupráci s agenturou Frontex od včerejška vracet migranty, kteří pocházejí z takzvaných bezpečných zemí, a nemají tak nárok na azyl, vracet do Turecka. Proč se k tomuto opatření nepřikročilo dřív?

Turecko dlouho nebylo považováno za bezpečnou třetí zemi. Například Německo začalo Turecko považovat za bezpečnou krajinu teprve nedávno, a to proto, aby tam mohlo začít vracet migranty.

Já osobně ho za bezpečnou zemi nepovažuji, protože ještě před nedávnem nepouštělo uprchlíky ze Sýrie. Nechávalo je na hranicích a hovořilo o tom, že tam bude vytvářet rádoby bezpečnou zónu. Je proto třeba zvážit, zda se EU chce podílet na tom, že uprchlíci přicházející ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu budou možná vraceni zpět do země původu.

Rozhovor Elišky Kubátové s Janem Blažkem pro server EurActiv.cz naleznete zde.

Mgr. et Mgr. Jan Blažek je interním doktorandem Ústavu mezinárodních vztahů.Mezi jeho oblasti zájmu patří například globální etika, migrace, pro-migračníh aktivismus a radikální politická teorie.