Ústav mezinárodních vztahů

Jedna ze skvělých židovských anekdot vypráví o rabínovi, který na smrtelné posteli svým potomkům svěří, že všechno je úplně jinak, než jak si po celý svůj život myslel. To rabínovo předsmrtné poselství se mi vkrádá do mysli při současných často opakovaných vyjádřeních, že Rusko znamená hrozbu pro NATO.

Přitom právě slovo hrozba je ústředním výrazem bezpečnostních studií. Poutavě o tom psal americký neorealista Stephen Walt, profesor Harvardovy univerzity, který dokonce vypracoval teorii rovnováhy hrozeb. Vysvětloval ji na případech, kdy proti sobě stojí dva státy či koalice s více či méně srovnatelnou vojenskou silou, jež jim dává možnost, že by se vzájemně zničily. To platilo od počátku 60. let až do konce studené války, kdy se obě strany mohly navzájem vojensky zcela zlikvidovat, a tak raději přistoupily na bezpečnostní spolupráci a na vzájemnou kontrolu zbrojení.  
Jenže v době, kdy jedna strana posiluje, zatímco druhá slábne a viditelné zaostává, dochází k zásadním změnám v rovnováze hrozeb. A zvláště výrazné vychýlení z rovnováhy nastává v době, kdy jedna strana své ozbrojené síly stále více přibližuje ke druhé straně. Změny ve vzdálenostech mezi státy a jejich armádami jsou výrazným signálem změny v rovnováze hrozeb a běžně se jim říká expanze.  
 
Co si mohou dovolit státy na vzestupu  
 
V tomto pojetí se s Waltem shodl i další americký teoretik Michael Mandelbaum, profesor Hopkinsonovy univerzity, guru amerických liberálních teoretiků. Ten psal, že expanzi směrem ke svým soupeřům si mohou dovolit silné státy na vzestupu, jež neberou ohled na bezpečnostní zájmy zemí, které jsou v regresi. Postupují na nová území, rozmísťují svá vojska, spravují je, prosazují na nich svoje normy a hodnoty.

Zpátky k úvodní anekdotě: dosud jsem se domníval, že z myšlenek Walta i Mandelbauma lze vyvozovat, že k expanzi dochází tenkrát, když se v neprospěch jedné ze stran mění vzájemná vzdálenost mezi státy, když se zkracují vzdálenosti mezi jejich armádami, výrazně se mění jejich vzájemný poměr sil a když se výrazně proměňuje dosavadní rovnováha hrozeb. Nedílně s tím jsem si myslel, že původcem změny v rovnováze hrozeb je ten stát či koalice, jež se blíží k jinému státu či koalici, které jsou jeho dlouhodobým vyzyvatelem, soupeřem či protivníkem. A v neposlední řadě jsem na celé čáře souhlasil s tím, co psal a říkal Robert Keohane, profesor Princetonské univerzity: že státy, které se přibližují k jiným, jsou aktivními účastníky expanze, zatímco těm druhým říkal "targets", tedy pasivní strana expanze.

Ale pak čas oponou trhnul a všechno je trochu jinak. Za hrozbu je vytrvale označován nástupnický stát jedné mocné země, která hned po skončení studené války stáhla desítky svých divizí ze svých satelitních území. V někdejší NDR to bylo celkem osm armád, z nichž každá měla nejméně tři divize, z ČSSR odjelo 5 divizí pozemního vojska a 4 pluky letectva, z Polska se pakovaly dvě silné divize a několik brigád.

Všechny tyto velké jednotky se přesunuly o tisíc a více kilometrů na východ a severovýchod. Některé zanikly, jiné se staly součástí Západního vojenského okruhu se sídlem v Petrohradu.  
Souběžně přitom proběhlo rozšíření NATO: vstoupilo do něj celkem jedenáct bývalých členských zemí Varšavské smlouvy, přičemž tři z nich byly přímo součástí SSSR. V řadě z nich jsou nyní základny NATO, i když zatím na mnohonásobně nižších stavech, než jaké tam mívala Moskva. A tak se stalo, že NATO má přímou hranici s Ruskem.

Ovšem – vyhodnocuje se to zcela jinak, než jak bývalo zvykem. Exministr obrany USA Ashton Carter (ve funkci 2015– 2017) označil Rusko za naléhavou bezpečnostní hrozbu pro nové spojence USA, zejména pro Polsko a pobaltské státy. Zvlášť tvrdě Moskvu kritizoval za odpor vůči pokračujícímu pronikání USA směrem na východ do oblasti Baltského a Černého moře a dále také do Arktidy do oblasti k ruskému Dálnému východu. A vyvodil z toho, že Rusko představuje existenciální hrozbu pro USA, pro jejich spojence a pro celé mezinárodní uspořádání.

Zdůraznil, že USA se zaměřují na to, aby dokázaly odstrašovat případný konvenční boj v této oblasti dotyku (ležící tisíce mil na východ od amerického území) a aby jej v případě potřeby dokázaly i vyhrát. To už je ovšem posun od odstrašování k případné konfrontaci, která by se odehrávala nejen na souši, moři či vodě, ale zahrnula by i kyberprostor, elektronickou válku a kosmos. Carter tedy položil důraz na maximalizaci americké přítomnosti ve velice konfliktní struktuře postsovětského prostoru.  
 
Oživili mentalitu obklíčené mocnosti

A tak je vidět, že za hrozbu je označován stát, který v prvních deseti letech po skončení studené války prošel hlubokou společenskou a ekonomickou krizí, snížením výdajů na obranu, oslabením své armády. Naléhavou hrozbu pro NATO ztělesňuje stát, ke kterému se přiblížila Aliance, jež je na trvalém vzestupu. Připomínám, že to je stát, který až na malé výjimky nemá svá vojska v zahraničí, ale především na vlastním území, kde mají plnit obranné úkoly v případě boje.  
Tato změna v geopolitice i v americké argumentaci (kterou samozřejmě celá Aliance přejímá) budí v Rusku pochopitelně silné obavy, že vzniká sílící struktura a rozložení sil, které pro ně znamenají rostoucí bezpečnostní hrozbu. Do Ruska se vrátila mentalita obklíčené mocnosti se všemi důsledky. Má tam hluboké historické kořeny – a nevěští nic dobrého. A tak čekám, že mi to třeba někdo náležitě vysvětlí. Abych si nemusel připadat jako ten rozčarovaný rabín.  

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.