Ústav mezinárodních vztahů

Nedávno jsem se dočetl, že Respekt údajně opustil rétoriku, podle které je bída výsledkem trudomyslnosti nebo osobního selhání, avšak redakce nadále není schopna pojmenovat systémové příčiny chudoby. Nevím, jestli lze to stejné říct o Respektu v oblasti ekologie, dnes se však zdá, že je Respekt spíše na straně ekologických aktivistů. Je tomu tak ale doopravdy? Krátká analýza reklamních ploch v 49. čísle minulého roku naznačuje nekoherenci v této otázce.

Do tohoto čísla napsal rozsáhlejší komentář Martin Uhlíř na téma velkého mlčení kolem jedů v ovzduší. I když se veřejnost o ekologii zajímá navzdory letité masáži ze strany Václava Klause, česká politická reprezentace je pořád ještě ve vleku různých lobby a bez ekologické vize. A přitom smog dle výzkumů citovaných v článku ovlivňuje IQ dětí a podílí se na vzniku Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby.

Martin Uhlíř si odpovídá i na otázku, proč se politici ekologii nevěnují. V Praze vzduch nejvíce znečišťuje doprava, radnice si však nechce rozhněvat motoristy. Problém je i v tom, že lidem navzdory znepokojení ze znečištění životního prostředí nevadí přemíra automobilové dopravy. Dle autora se nechtějí omezovat. Ale nelze se divit, když i Západ – náš vzor – si prošel periodou několika dekád, než se dopracoval k údajně účinné ekologické legislativě. Změna postojů lidí jednoduše potřebuje čas, míní Martin Uhlíř.

Reklama na auta
Kde tedy leží paradox nehodný časopisu, který chce být pro-ekologický? Po prolistování několika stran narazí čtenáři na reklamu na vozy značky Škoda, která je vyzývá, aby si užívali klid na cestách. O dalších jedenáct stran dále se čtenářky feminismus propagujícího časopisu dozví, že „každý pravý chlap pro sebe potřebuje pořádné auto“ a ekoložky zas, že auta „nejsou nikdy příliš velká“.

Ekologický paradox pak už doplňuje jen uvedení emisí malým písmem ve spodní části dvoustránkové reklamy na Volkswagen Amarok. Věří po kauze zmanipulovaných testů vůbec ještě někdo firmě Volkswagen v otázce emisí? Spíše než čísla CO2 by se sem hodili obrázky, jak je známe z krabiček od cigaret.

Respekt svou reklamní plochu nabízí i Fordu Focus, který vám prý přiroste k srdci. Možná by Martin Uhlíř řekl, že vám přiroste k plicím – to by si ovšem mohl dovolit jenom ve svém komentáři. Reklamní plochy Respekt zjevně musí prodávat bezzásahové nebo spíš bezzásadové.

Ekologické zaměření časopisu, pak už jen dokresluje reklama na odlet za exotikou přes zimu. Masový dálkový turizmus má přitom taky dopad na ovzduší podobně jako individuální automobilová doprava.

Mediální masáž
V komentáři Martina Uhlíře chybí jeden klíčový faktor, který by vysvětlil, proč lidem například přemíra automobilové dopravy nevadí. Je to způsobeno krom jiného i všudypřítomnou reklamou na auta, jež tuto dopravu normalizují jako běžnou součást české společnosti. Soustavní mediální masáž výrobců automobilů ovlivňuje myšlení českých mužů i žen stejně jako chování jejich sousedů, nebo to co vidí například v seriálech na televizních obrazovkách. Co však s tím dělat?

Zatímco v oblasti feminismu organizuje občanské sdružení Nesehnutí velice užitečnou soutěž „Sexistické prasátečko“ zaměřující se na sexismus v reklamě, v oblasti ekologie nic takového jako „Ekologické prasátečko“ zatím neexistuje. Zmiňovaná reklama na Volkswagen Amarok by zřejmě byla dobrým kandidátem v obou kategoriích.

Podobná anti-reklamní kampaň by přitom nemusela poukazovat pouze na propagaci neekologického způsobu života, ale i na základní skutečnost, že reklama nás jednoduše ovlivňuje, ať se nám to líbí nebo ne. Je přitom na nás, kolik prostoru necháme firmám, které se neštítí kvůli zisku i lhát.

Není reklama jako reklama
Někdo by mohl namítnout, že Respekt by bez reklamy nepřežil a nějakou reklamu mít musí. I když představa, že bez reklamy na kapitalistické firmy nelze vydávat časopis je problematická sama o sobě, lze takovou reklamu akceptovat jakožto nevyhnutnou pro prosazování ušlechtilých cílů jako je ochrana životního prostředí. Silnějším argumentem však je otázka, o jakou reklamu jde.

Nemám teď na mysli ani tolik reklamu na různé biofarmy nebo Fair Trade produkty, či dokonce kampaň Česka proti chudobě, která si do Respektu taky našla svou cestu, jako spíš třeba reklama na softwarové firmy. Ve společenských otázkách jsou na tom jistě někde jinde, než zbrojařský nebo automobilový giganti. Na takové firmy by se ekologické myšlení propagující časopis mohl zaměřit.

Celkově vzato je tedy samozřejmě chvályhodné, že se v Respektu kritizuje ekologické znečištění. Jestli se však na stránkách toho samého časopisu dočteme o standardní výbavě nebo 50% slevě na výměnu oleje, jde o protiřečení, jehož následkem jsou zmiňované negativní dopady na lidská těla i duše. Takové paradoxy pak skutečně nejsou hodné respektu.

Článek byl publikován Deníkem Referendum.

Tomáš Profant je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například vztahy mezi globálním Jihem a Severem, postkoloniální a postrozvojový přístup či politická ekonomie EU.