04.02.2014 | Petr Drulák

Pokojné řešení mohou nalézt jen sami Ukrajinci

Víkendové události v Kyjevě a dalších ukrajinských městech staví Ukrajinu i svět před novou politickou realitu. O vážnosti situace svědčí i to, že prezident  Janukovyč nabídl křeslo premiéra a vicepremiéra dvěma nejvýraznějším představitelům parlamentní opozice Arseniji Jaceňukovi a Vitaliji Kličkovi. Oba odmítli s tím, že s prezidentem jsou ochotni se bavit pouze o předčasných parlamentních a prezidentských volbách. Jako by se opakovala situace z doby před devíti lety, kdy Janukovyčovo vítězství v prezidentských volbách poznamenaných celou řadou nepravostí vyvolalo masové protesty. Oranžová revoluce Janukovyče smetla a ukrajinskou politiku následně na několik let ovládli političtí vůdci protestů Viktor Juščenko a Julija Timošenková.

Historie se však nikdy do důsledku neopakuje a důsledná analogie s oranžovou revolucí by byla mylná. Současný vývoj je podstatně méně kontrolovaný a podstatně nebezpečnější.
Zatímco Juščenko a Timošenková společně dokázali kontrolovat opoziční síly, současná opozice je mnohem roztříštěnější. Vedle Jaceňuka a Klička, kteří zastupují parlamentní strany, zde najdeme občanské aktivisty, ale také extremisty, kteří nepřijímají autoritu stávajících parlamentních politiků. Není vůbec jasné, kdo má v posledních dnech v ukrajinské opozici navrch a jak by se její jednotlivé části zachovaly v případě Janukovyčova odchodu.
Na druhé straně, Janukovyč dnes není pouze neúspěšným prezidentským kandidátem, nýbrž dobře zabydleným prezidentem, který může proti opozici nasadit významnou část represivní moci státu a který by se v případě krajní nouze mohl opřít o podporu Ruska.

Studenoválečná logika

Buďme optimisty a věřme, že Ukrajina se nepropadne do občanské války a najde pokojné řešení svých konfliktů. To ale mohou nalézt pouze sami Ukrajinci a pouze oni se musí rozhodnout, jaké vztahy chtějí mít se svými dvěma velkými sousedy Ruskem a EU. Jak Ukrajinci, tak i jejich sousedé by se však měli poučit z minulých selhání a omylů, které nás přivedly do současné krize.
Začněme se sousedy. V diskusích o vztazích s Ukrajinou se postupně prosadila představa, že Západ s Ruskem vede na Ukrajině boj o výlučnou sféru vlivu. Je o tom přesvědčeno Rusko i významná část Západu. V této zcestné, studenoválečné logice bude Ukrajina buď ruská, nebo západní, přičemž není žádná třetí možnost. Část Západu chce na Ukrajině zadržovat ruský vliv, Rusko zde chce čelit vlivu západnímu. Zatímco někteří představitelé Západu, včetně českých diplomatů, mluvili za Juščenka o tom, jak Ukrajina jednou vstoupí do NATO, Rusko si v prosinci Ukrajinu exkluzivní smlouvou s vyloučením ostatních ekonomicky připoutalo. Pokud sousedé Ukrajinu staví před volbu mezi Ruskem a Evropou, ničí ji a sami kromě potíží nic nezískají.
Ukrajina potřebuje zdravé a intenzivní vztahy s Ruskem, s nímž ji pojí ekonomické, historické, kulturní a jazykové vazby. Právě tak však potřebuje zdravé a intenzivní vztahy s Evropou, s níž ji pojí civilizační aspirace, potřeba modernizace i ekonomické vazby. Ani Rusko ani EU by neměly Ukrajinu tlačit do dohod, které vylučují toho druhého. Nelze však všechno svádět na sousedy. Hlavní odpovědnost za osud Ukrajiny nesou Ukrajinci se svými ekonomickými a politickými elitami. Selhání současných vládců je evidentní. Nerespektovali proevropskou orientaci významné části ukrajinské společnosti, podcenili klesající toleranci vůči politické korupci a přecenili svoji schopnost zastrašit odpůrce demonstrací síly.

Vidět nejen prozápadní tvář

Neměli bychom však zapomínat ani na selhání předchozí, v určitém ohledu prozápadní garnitury. Určitě těmto politikům nelze vyčítat, že by pro samou Evropu zapomínala na Rusko. Premiérka Timošenková si byla vědoma nutnosti dobrých vztahů s Ruskem stejně dobře jako její předchůdci a nástupci. Mnohem méně přesvědčiví byli tito politici při naplňování proklamované prozápadní orientace, ať už se jednalo o vnitřní reformy, potírání korupce, či to, jak si z Evropanů udělali rukojmí ve sporu s Ruskem o ceny plynu. Pokud se někteří západní pozorovatelé zhrozili nad tím, jak rychle po nástupu Janukovyče na Ukrajině mizí výsledky předchozího pozápadňování, bylo to dáno také tím, že si od předchozí garnitury nechali předvádět Potěmkinovy vesnice.
Co z toho pro nás vyplývá? Ukrajinu musíme chápat v její složitosti a různosti. Nemůžeme se soustředit na jednu politickou sílu či orientaci, s níž se budeme bavit, a ostatní ignorovat. Ukrajinu nelze redukovat pouze na její prozápadní tvář. Musíme si být vědomi limitů prozápadních sil, které vyplývají jak z objektivních daností ukrajinské společnosti, tak i ze subjektivních zvláštností jejích představitelů. A konečně udržitelnou ukrajinskou politiku můžeme dělat s Ruskem, pokud je to možné, bez Ruska, pokud je to nutné, ale stěží proti Rusku.

O článku: Článek vyšel v Lidových novinách v rubrice Horizont 29. 1. 2014.
O autorovi: Prof. Ing. Petr Drulák, Ph.D. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a předsedou Rady Ústavu mezinárodních vztahů.




Nahoru