Proč v Afghánistánu „neztrácet tvář“?
V Afghánistánu v posledních měsících padli čtyři čeští vojáci. Kromě projevů soustrasti a respektu k jejich oběti se ale ozývá i kritika české účasti na afghánské misi. O smyslu a perspektivách konfliktu v Afghánistánu a české účasti na něm vedl Týdeník Echo debatu s poslancem Lubomírem Zaorálkem (ČSSD), prorektorem CEVRO Institutu a někdejším diplomatem Tomášem Pojarem a naším ředitelem výzkumu Emilem Aslanem.
V debatě o Afghánistánu teď zaznívají silná slova. Čeští vojáci jako okupanti, kteří mohou přijít o život ve zbytečné misi. Z druhé strany kritika podobných úvah v kontextu posledních událostí. Česko kvůli tomu může působit jako nedůvěryhodná země, která prchá z boje, když v něm utrpí ztráty.
Aslan: Nedá se říci, že by Afghánci jako celek vnímali přítomnost aliančních vojáků jako okupaci. Podle průzkumů veřejného mínění přítomnost aliančních vojsk bezprostředně po jejich příchodu schvalovalo 80 procent Afghánců, v současnosti je to více než 60 procent, pořád ještě většina. Ta podpora má samozřejmě výkyvy – podle regionů a podle momentální situace. Ale dnešní postoje afghánských obyvatel se nedají srovnat s tím, jak vnímali sovětskou invazi v osmdesátých letech minulého století. Velení alianční operace v současné době podle mě nepomýšlí na nějaké celkové vítězství, spíš provádí udržovací strategii. Stáhnout vojáky dnes by totiž bylo velice riskantní, Afghánistán by se mohl změnit v rozpadlý stát, takový drsnější Somaliland, v němž by mohli mít džihádisté svou základnu k operacím ve světě a odkud by mohli ohrožovat třeba postsovětskou Střední Asii. Kdyby v zemi začala rozsáhlá občanská válka jako v devadesátých letech, přineslo by to další uprchlickou vlnu, už teď jsou přitom v okolních zemích miliony afghánských uprchlíků, kteří přicházejí i do Evropy.
...
Doc. PhDr. Emil Aslan, Ph.D., je ředitelem výzkumu Ústavu mezinárodních vztahů. Ve svém současném výzkumu se zaměřuje mimo jiného na asymetrické a iregulérní konflikty.
Nahoru
Tomáš Profant