Ústav mezinárodních vztahů

Ruská politika bývá přirovnávána ke dvoru feudálního vladaře. Jak se Putinův dvůr změnil za posledních šest let jeho vlády?

Od chvíle, kdy se Putin vrátil do prezidentské funkce, je plně pohlcen svou historickou misí: vrátit Rusku jeho velmocenský status. A to vytváří určité napětí, protože velká část elity o to nestojí. Chtějí si dál dobře žít, krást státní peníze a zároveň si užívat výhod Západu, kam si ulévají peníze a kde žijí jejich rodiny.

Putin svádí se Západem politickou válku a oni jsou z toho čím dál nervóznější. Dnes tedy vidíme novou verzi Putina: Putina budovatele impéria. A jeho dvůr se tomu chtě nechtě musí přizpůsobit.

Řídí se Putin ve své snaze obnovit ruskou slávu nějakými historickými předobrazy?

Putin se zajímá o historii, hledá v ní své vzory. Ty se ale mění. Dříve vzhlížel například k Petrovi I. a k Pjotrovi Stolypinovi, ministerskému předsedovi za vlády Mikuláše II. To byli státníci a budovatelé. Dnes se Putin čím dál víc ztotožňuje s vládci, kteří šli bezohledně za svým cílem a Rusko při tom vláčeli za sebou. Například Ivanem Hrozným. Přestože má velmi špatnou pověst a většina jeho vlády byla katastrofa, posunul ruskou moc směrem na jih a dostal Rusko mezi velké hráče.

Putin se tak stal obětí vlastní mytologie, své vlastní propagandy. Považuje se za nepostradatelného muže. Problémem je, že moc v moderním světě znamená ekonomickou moc, technologickou moc, měkkou moc. Putinův pohled na moc je jako z 19. století. Pro něj to znamená říši, respekt, strach, velkou armádu. A proto je pro něj tak důležitá Ukrajina - pokud je Rusko velmoc, tak musí mít svoji sféru vlivu a nemůže Ukrajinu nechat jít.

Putin tento týden oznámil kandidaturu v jarních volbách (o Putinově oznámení v automobilce jsme psali zde). Co můžeme čekat od jeho kampaně?

V Moskvě ještě před rokem panovaly naděje, že tyto volby budou jeho triumfální korunovací. Všichni dorazí k volbám, všichni budou volit Putina. Čím dál více se ukazuje, že tak to neproběhne. Lidé nejsou šťastní, přišli o iluze. To sice nutně neznamená, že se Putina chtějí zbavit, ale chybí tam ten entuziasmus.

Dnes je hlavním cílem režimu mít ty volby za sebou, pokud možno s co nejmenšími problémy. Zajistí si, aby měli uspokojivou účast a Putin dosáhne výsledku, který bude vypadat tak akorát. Objevili se falešní opoziční kandidáti jako Ksenija Sobčaková, celebrita, která letos doplnila obvyklou přehlídku dalších kandidátů: sedmdesátiletého komunistu a liberálního demokrata. Režim se volby snaží udělat trochu víc sexy, trochu skutečnější, trochu víc vzrušující. Ale ne zas moc vzrušující.

Hlavní postava ruské opozice Alexej Navalnyj hodlá vést kampaň, i když volební komise jeho kandidaturu nepovolila. O co mu jde?

Navalnyj vede kampaň jako kdyby skutečně kandidoval a nejspíš dosáhne zajímavých výsledků. Ale především buduje celostátní politický stroj. A to je klíčová věc.

Všechny současné politické struktury jsou pod dohledem Kremlu - kromě komunistů, a i ty Kreml nepřímo kontroluje. Hlavním důvodem neúspěchu posledních opozičních protestů v roce 2011 byl fakt, že se odehrávaly jen v Moskvě a několika větších městech, nebyla za nimi žádná struktura a informace se šířily jen skrze sociální sítě. Twitter je bezva, ale když chcete oslovit šedesátileté důchodce v provinčním městě, tak je vám na nic.

Navalnyj proto buduje celonárodní síť, kterou se snaží skrze demonstrace a pochody upevnit. On nevede kampaň pro tyto volby, ale pro ty další. Pro nějaké budoucí volby, které budou trochu skutečnější.

Nikdo nepochybuje, že Putin březnové volby vyhraje. Bude to posledních šest let jeho vlády?

Podle ústavy by to mělo být jeho poslední funkční období, ale s tím se vždy dá něco udělat. Já osobně si myslím, že Putin je unavený. Na veřejných vystoupeních na něm vidíte daleko méně energie a entuziasmu, tráví daleko méně času v Kremlu, daleko méně se angažuje v každodenní politice.

On by už odešel, pokud by mohl. Problém je, že pokud to udělá, tak se ihned stane extrémně zranitelným. I kdyby zítra prosadil zákon, že žádný exprezident nemůže být obviněn, někdo jiný ho může zrušit. Proto potřebuje nástupce, který ho bude chránit.

Pokud chce uniknout, tak si v příštích šesti let musí obstarat dvě věci: člověka, kterému může věřit, a nějakou institucionální pozici, která ho ochrání. Jeden ruský politický analytik soudí, že by se mohl stát jakýmsi ruským ajatolláhem - nemusel by se starat o každodenní vládnutí, ale měl by jistou pozici a byl by v bezpečí. Pokud se mu tyto dvě věci podaří zajistit, tak si upřímně řečeno nemyslím, že zůstane v úřadu celých šest let.

Rusko se začínají pomalu stahovat ze Sýrie. Jak jeho angažmá po boku Bašára Asada můžeme hodnotit?

V chvíli, kdy Rusové v Sýrii intervenovali, tak byl Asad na ústupu a Rusové se báli, že lidé ze syrské vlády začnou dezertovat. To by znamenalo konec režimu. Rusové šli do Sýrie především proto, aby Asadův režim zachránili.

Dalším důvodem byla snaha, aby s nimi začali mluvit Američané, kteří se je tehdy snažili diplomaticky izolovat. Není náhodou, že se to stalo v době Valného shromáždění OSN. Tam se Putin obvykle neobtěžuje jezdit, tentokrát tam ale jel. Barack Obama se tak s ním musel setkat a Rusové dosáhli svého cíle: společné fotky Putina a Obamy, dvou nejmocnějších lidí světa.

Ruské angažmá je úspěšné, ale Asad zatím nevyhrál. Je v daleko silnější pozici, už jen nevzdoruje nepřátelům, ale pacifikuje zemi. Může se stát, že Rusové Asadovi řeknou: „Ok, už to necháme na tobě“. Ale pak bude víc závislý na Íránu a Hizballáhu a Rusové určitě nechtějí zachraňovat Sýrii, aby ji přenechali Íránu. Své operace každopádně zredukují.

Jaká je cena ruské intervence v Sýrii?

Poměrně únosná. Rusové se hodně poučili z angažmá jiných zemí na Blízkém východě. Od Američanů, ale i z historie od Britů. A ví, že je daleko lehčí intervenovat na podporu vlády, než ji nahrazovat. Asadův režim je brutální a odporný, ale funguje. Rusové nezkoušejí budovat nové národy, jenom poskytují palebnou sílu.

A jsou v tom překvapivě efektivní. Ve Washingtonu si byli jistí, že Rusové dlouhodobou operaci nedokážou udržovat. A oni to dokázali. Ta operace není velká, mají tam asi čtyřicet letadel. Používají staré bomby, takže to skoro vypadá, že se snaží zbavit starých zásob. Ty bomby nejsou moc přesné, ale hlavní je, že vybuchují. Rusové také díky falešným žoldnéřským organizacím, které zajišťují boje na frontě, udržují nízký počet obětí.

Sýrie se navíc projevuje v rostoucích prodejích ruských zbraní a také v mezinárodním vnímání Ruska, především mimo Západ. Pokud vám nejde o demokracii a netrápí vás co se stalo v Aleppu, tak Rusko představuje zemi, které stojí při svých spojencích a pokud je potřeba, pošle vám na pomoc své jednotky.

Může Rusko hrát na Blízkém východě větší roli?

Rusko není skutečná supervelmoc. Rusko je svojí ekonomikou srovnatelné se Španělskem, a to ho dost limituje. Jeho velkou výhodou je, že představuje jakousi anti-Ameriku.

Například Turci nyní koupili ruský raketový systém S-400. Klidně si mohli pořídit americké Patrioty, ale toto je dobrý způsob, jak do Washingtonu vzkázat: „Máme na výběr. Nejsme na vás závislí. Vy nás potřebujete víc, než my potřebujeme vás“. To samé udělali Saúdové. Rusko představuje užitečný nástroj, jak ovlivňovat skutečnou globální supervelmoc, což je Amerika.

Celý článek naleznete na webu iDNES.cz.

Dr. Mark Galeotti je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů, koordinátorem Centra evropské bezpečnosti tamtéž a odborníkem na ruskou bezpečnostní politiku a ruský organizovaný zločin.