Ústav mezinárodních vztahů

Panuje shoda na dvou základních rysech: jde o boj slabšího proti silnějšímu, který se dominantně nevede na klasických vojenských bojištích, ale soustřeďuje se především na nevojenské kroky. Podstatu takové války vymezil před 50 lety slavný teoretik Liddell Hart – shrnul, že jde o souboj opřený o tzv. nepřímé přístupy a o jasnou převahu psychologických nástrojů a kroků nad fyzickými.

K takové válečné metodě se vždy uchylovaly státy, které si uvědomovaly, že jsou vojensky slabší, takže by v přímém vojenském souboji prohrály. Hlavním cílem je přitom napadat nikoliv vojenské struktury, ale především politické elity, které přijímají rozhodnutí, přičemž vůbec nejde o fyzickou likvidaci.   
 
Gerasimovova doktrína   
 
Cílem je především co nejvíce rozkolísat, nabourat psychiku politiků a prioritně rozhodovací procesy, které ovládají. Proto se nepoužívá přímé fyzické, ale naopak nepřímé, psychologické působení. To plně platí i pro současnou nepřímou konfrontaci mezi Ruskou federací a NATO. Již před pěti lety to otevřeně napsal generál Gerasimov, který je náčelníkem generálního štábu ruských ozbrojených sil.

Zdůraznil, že jeho země vede obrannou válku proti USA a NATO, neboť Západ během uplynulých dvaceti let cestou rozšiřování Aliance a barevných revolucí expandoval do někdejší sféry vlivu SSSR o celkové rozloze přes milión kilometrů čtverečních, přičemž všude rozmísťuje své vojenské základny a stále těsněji se tak vojensky přibližuje k západní hranici Ruska. Generál také vymezil hlavní zásady, jak na poli nepřímé války přejít do protiofenzívy – a ty hned dostaly název Gerasimovova doktrína.

Ta ve své analytické části shrnula poznatky, ke kterým před tím dospěli mnozí experti na mezinárodní vztahy (např. Alexej Arbatov) nebo na vojenství a zejména pak na poměr vojenských sil. V koncepční části klade Gerasimovova doktrína hlavní důraz na nepřímé, nevojenské způsoby vedení boje. Proto ji velká většina západních odborníků považuje za onu hybridní válku, i když např. britský expert Rod Thornton namítá, že to je válka asymetrická, protože klade větší důraz na využití rozdílů a nejednoty v rámci NATO, což má nakonec otevřít cestu k tomu, aby slabší Rusko dokázalo vůči Západu prosadit svou politickou vůli.

Britův americký kolega Timothy Thomas k tomu ve své studii nazvané "Jak uvažuje ruský důstojník" doplnil, že ruští vojenští profesionálové považují za hybridní válku frontální postup NATO k hranicím své země, takže Rusko, jež má proti sobě nyní zároveň víc protivníků, se jejich houf snaží rozdělit a tak oslabit.

Přesně tak koncipuje svůj pohled na situaci další významný ruský vojenský expert, generál Kartopolov, donedávna zástupce náčelníka generálního štábu ruské armády, nyní velitel Západního vojenského okruhu a možný nástupce Gerasimova na nejvyšším armádním postu. Kartopolov vychází z faktu, že na počátku 21. století čelí jeho země mnohem silnějšímu a technologicky vyspělejšímu protivníkovi, proti němuž nemůže vést klasickou konvenční válku.

Mířit k cíli bez přímého násilí

O to více se tak podle generála musí připravovat na zvládání přímých a nepřímých postupů v mezinárodních konfl iktech. Musí sázet především na psychologické působení s cílem co nejvíce narušovat vnitřní jednotu a soudržnost NATO. Tím vším tedy dává za pravdu Thorntonovi, že jde o asymetrickou, nikoliv o hybridní válku.

Hlavní pozornost současné ruské vojenské doktríny se skutečně soustřeďuje na hledání nejúčinnějších nástrojů a způsobů vedení asymetrického boje, které mohou vystihnout a vzápětí i postihnout slabé stránky jednotlivých evropských členských zemí NATO, zejména jejich špiček. Ruská generalita je přesvědčena, že asymetrický postup dává jejich zemi možnost, jak dosáhnout cílů bez přímého násilí.

Jestliže je tedy Rusko znevýhodněno z hlediska geopolitiky i klasického poměru vojenských sil, má ovšem jistou šanci v rovině politické. Má výhodu země, která není zcela otevřená a jejíž obyvatelstvo je z velké části stmeleno tradiční mentalitou osazenstva obležené mocnosti. Evropské země NATO jsou přitom společnostmi otevřenými, a navíc s rozdílnými zájmy, z čehož plynou i možné rozdíly v jejich přístupech k Rusku.

Nejmladší členské státy – zejména Polsko a tři pobaltské země – Rusko i z historických důvodů považují za svou vážnou a bezprostřední bezpečnostní hrozbu, jíž je třeba čelit posilováním vojenských schopností. Jenže v tzv. starých zemích je zas nemálo politiků, kteří se kloní spíše k tomu vnímat Rusy jako partnery, s nimiž je třeba jednat – a samozřejmě také obchodovat. To je přesně to, oč dnešní ruské politické i vojenské elity usilují: postavit země NATO proti sobě, vnést do jejich zájmů a strategického rozhodování co nejvyšší míru rozkolísanosti. Nástroji asymetrických přístupů a operací mohou být přede -vším manipulace, dezinformační a diskreditační kampaně, nástrahy v podobě výhodných nabídek na obchod a spolupráci. Další vývoj ukáže, do jaké míry tato metoda zafunguje. 

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc.  je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.