Ústav mezinárodních vztahů

Rusko v Africe – budíček pro Evropu

Dnes v Soči začal historicky první summit Rusko–Afrika. Na dvoudenní akci se sjedou téměř všichni prezidenti nebo premiéři 54 afrických zemí. Vzletná prohlášení o světlých zítřcích a přátelské spolupráci jistě připomenou první vrcholné fórum Čína–Afrika v roce 2006 a následný mediální zájem, co že to vlastně Čína v Africe dělá.

Má v tomto ohledu Rusko šanci Čínu dohnat a předehnat? V čem bude styl komunistické a postkomunistické mocnosti odlišný? A jak bychom na geopolitickou proměnu v Africe měli reagovat my?
Přes všechnu parádu stojí Rusko na startu. Jeho vzájemný obchod s celou Afrikou představuje na první pohled úctyhodných půl bilionu korun. To je přes sankce Evropské unie přibližně jen dvakrát víc než s malým Českem. Bez ohledu na dvouciferné tempo růstu výměny s Afrikou pak Rusko stále dosahuje jen třetiny obchodu s USA a pouhé desetiny s Čínou.

Konkurence Ruska v byznysu se nemusíme moc obávat, protože jeho zastaralé hospodářství nemá v Africe na rozdíl od Číny moc co nabídnout. Zato bez levných dovozů z Číny by tam dnes většina dospělých neměla mobilní signál ani telefon. A jaderné elektrárny, těžební zařízení nebo přehrady, které může Rusko prodat, už teď naráží na silnou konkurenci.

Afrika bude do 20 let potřebovat půl miliardy nových pracovních míst. Investice, které by podporovaly zlepšení života většiny obyvatel, tak nemůžeme od Ruska očekávat.
Rusko ale exceluje ve zbraních. V jejich exportu do subsaharské Afriky bylo v uplynulých letech světovou jedničkou i proto, že Západ je v udělování vývozních licencí zdrženlivější a dává si větší pozor, aby se nedostaly do konfliktních oblastí. V severní Africe pak drží Rusko polovinu trhu.

Čerstvé smlouvy o vojenské spolupráci už uzavřelo skoro s polovinou zemí kontinentu. Zatímco Čína už svoji vojenskou námořní základnu v Džibuti má, Rusko nyní jedná o otevření té své v Súdánu. Jistě také využije odpuštění nedobytných pohledávek Sovětského svazu k vylepšení své pošramocené pověsti po anexi Krymu.

V Africe totiž najdeme nejvíce hlasovacích lístků v OSN a jejich mobilizace funguje. Pro připomenutí, zatímco mezinárodní uznání Tchaj-wanu ještě v 70. letech stálo hlavně na Africe, dnes tu politiku jedné Číny neuznává už jen Eswatini (dříve Svazijsko).

Další hrozba pro africké demokracie

Čínu kopíruje Rusko i ve snaze získat politické body z historické podpory protikoloniálních hnutí i současných protizápadních nálad. Ještě v pondělí obvinil prezident Putin Západ z „tlaku, zastrašování a vydírání“ afrických zemí a přihlásil se k čínskému způsobu spolupráce „bez politických a dalších podmínek“, tedy výměnou za uznání a bez ohledu na dodržování právního státu a lidských práv.

Nemá smysl dělat si iluze, že by firmy ze Západu ničily životní prostředí méně, platily daně o moc více nebo dodržovaly sociální standardy zásadně lépe než ty z Východu. V dodávkách žoldnéřů vládnoucím autokratům a „volebním poradenství“ není také Rusko v Africe vlaštovkou. Větší konkurence v kupování vlivu a šíření fake news mezi voliči ale Africe neprospěje.

Proto také místní občanská společnost v souvislosti s nástupem zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Čína, Indie, Jižní Afrika) mluví o nové „rvačce o Afriku“. Přes demokratický vývoj v některých zemích, který dobře ukazuje Nobelova cena míru pro etiopského premiéra Ahmeda, statistiky ukazují, že odpovědnost vlád občanům se v posledních letech jinde zastavila, či dokonce zhoršila.

To, že posilování nových či staronových autokratických mocností na africkém kontinentě může demokratický svět vyvažovat pouze tehdy, když bude táhnout za jeden provaz, je klišé. Globální stahování USA a paralýza Británie nám v tom nepomáhají. Posílení vlivu Unie v Africe je ale bytostně v našem zájmu.

Každá země, včetně bývalých evropských kolonizátorů se svým náskokem, bude v Africe vždy kopat za svůj byznys. To dělá Česko celkem dobře. Evropská unie jako největší dárce rozvojové pomoci má ale největší možnost pomoci africkým vládám vytvářet férové a udržitelné prostředí pro jejich občany i naše firmy.

V tom selháváme a o to více mrzí, že v době, kdy se vyjednává o novém unijním rozpočtu pro vnější záležitosti a o smluvním rámci nového partnerství mezi EU a Afrikou, nepanuje v Česku o našem směřování a prioritách veřejná debata. K tomu není ani třeba populisticky argumentovat projevy klimatické krize, co znamenají pro živobytí 1,3 miliardy žen, mužů a dětí a jak se to projeví v migračních tlacích na kontinentě.

Ing. Ondřej Horký-Hlucháň, Ph.D., je výzkumným pracovníkem ÚMV. Mezi jeho oblasti zájmu patří například globální, mezinárodní a udržitelný rozvoj, rozvoj Afriky, Asie, Latinské Ameriky a východní Evropy či vztahy České republiky a EU se subsaharskou Afrikou.