Ústav mezinárodních vztahů

Předseda vlády Bohuslav Sobotka opakovaně tvrdí, že ekonomické sankce uvalované na Rusko nebudou účinné. Potíž s premiérovými vyjádřeními je, že v evropské debatě na téma, jak se postavit k pokračující ruské agresi, nepředkládá žádnou alternativní strategii.

A přestože je argument o neúčinnosti mezinárodních sankcí v české debatě poměrně rozšířený, je to argument nepřesný a zjednodušující.

Sankce jako prostředek donucení…

Historická zkušenost pokrývající rozsáhlou množinu případů z minulosti totiž ukazuje, že sankce coby nástroj donucení fungují, resp. fungovat mohou. Naplněny přitom musí být dvě základní podmínky. Sankce je třeba kombinovat s dalšími, hlavně diplomatickými nástroji. A musejí působit po delší časové období. Jinými slovy, od sankcí nelze čekat zázračné účinky; a nelze je čekat hned.

Pravdou je, že hrozba sankcemi, stejně jako jinými donucovacími prostředky v mezinárodní politice, bývá výrazně účinnější, než uvalení sankcí samotných. Vysvětlení je nasnadě. Pokud ten, na koho donucovací prostředky míří, se už dopouští jednání, které se druhým nelíbí, je pro něj těžší změnit kurz. Představuje to pro něj značné reputační náklady. A to, že jej potom doma nebo v zahraničí vnímají jako slabocha, pro něj může mít, aspoň teoreticky, i existenční důsledky.

Na úspěšnosti donucovacích prostředků se podepisuje i asymetrie zájmů – nakolik je která strana konfliktem motivována –, i pokud je ale vyšší zájem na straně toho, kdo donucuje, nezdá se šance na úspěšné donucení (v žargonu, compellence) statisticky zvlášť oslnivá.

I když už k uvalení sankcí skutečně dojde (ten, kdo jimi hrozí, si zase nemůže dovolit uhnout, když jeho hrozby přijdou vniveč), není ale všechno ztraceno. Podstatná je trpělivost a součinnost s diplomacií. To znamená, že musí existovat vůle sankce zrušit, nebo aspoň suspendovat (podmíněně pozastavit jejich platnost) jako součást dohody s druhou stranou.

Dobrým příkladem z nedávné minulosti je Írán a jeho jaderný program. Teherán byl terčem sankcí OSN od roku 2006. Bylo to ale teprve ropné embargo EU (2012) spolu s zmrazením zahraničních aktiv, které přimělo Írán v rámci jednání 5+1 k první dohodě. Té bylo, taky za zprostředkování EU, dosaženo až loni na podzim, a její součástí bylo právě i uvolnění sankčního režimu. Jednání stále probíhají a úspěch celého procesu není rozhodně zaručen. (Írán souhlasí s inspekcemi, ale stále chybí shoda na celkovém rozsahu programu vyjádřeném počtem centrifug užívaných v procesu obohacování uranu.) Přesto sankce nepochybně významně přispěly k loňskému průlomu. A to nelze říci – pro ty, kdo by chtěli poukazovat na tvrdošíjnost ruského režimu –, že by na íránské straně chyběli hardliners.

Více se dočtete na blogu Ondřeje Ditrycha zde.

O autorovi: PhDr. Ondřej Ditrych, MPhil. (Cantab.) Ph.D. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU.