Ústav mezinárodních vztahů

Na úvod svého zamyšlení připomínám, že jedním z hlavních rysů SSSR byl od jeho samého založení důraz na mesiášství. Jeho zakladatel Lenin již v květnu 1917 hovořil o tom, že Rusko se může stát první zemí světa, která odstraní rozdělení lidstva na třídy a každé vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa druhým. Navíc byl přesvědčen, že tím se podaří odstranit i každou možnost válek vůbec. Jenomže to se ani trochu nepovedlo.

Nejprve přišla intervence ze západu, kde nový stát bojoval na několika frontách. Velmi důležitá byla zejména polskosovětská válka v letech 1919– 1921, během níž sovětská vojska pod velením generála Tuchačevského stála v srpnu 1921 jen necelých 20 km od Varšavy.

Silná úloha armády a válčení se tak staly jedním z hlavních rysů státu, který tolik chtěl být mesiášem něčeho zcela jiného.

To se ještě víc zvýraznilo v letech 1941–1945, během Velké vlastenecké války, kdy na území SSSR probíhaly ty nejtěžší boje a Němci tam měli celkem 70 procent všech svých ztrát. Kvůli tomu získal Sovětský svaz ve světě a zejména pak v Evropě velký respekt.

Jenomže Stalin začal s vybojovaným uznáním nakládat ryze "po vojensku." Nejprve během kruté zimy 1948–1949 nařídil blokádu západního Berlína, během níž se do této části německé metropole muselo letecky přepravovat vše: jídlo, léky, oblečení, dokonce i uhlí a pohonné hmoty.

To byla první velká poválečná diskreditace, kdy Sovětský svaz ztratil úctu demokratických zemí západní Evropy tím, že si civilní obyvatelstvo vzal jako své rukojmí, aby se více než tři roky po skončení války mstil za Leningrad.

Zároveň s tím jeho postup podnítil obrovskou vlnu solidarity, která nakonec vyústila v založení Severoatlantické aliance. Kníratý diktátor se tak, byť nechtíc, stal jedním z inspirátorů vytvoření NATO.

A další velká diskreditace přišla o 20 let později, když velké znepokojení Moskvy vyvolalo tzv. pražské jaro, zejména pak úvahy o neutralitě a o vystoupení z Varšavské smlouvy.

Brežněvovo vedení celému světu předvedlo nevybíravý a trvale stupňovaný nátlak na zemi, kterou považovalo za svůj satelit na věčné časy a nikdy jinak.

Po tvrdých jednáních v Drážďanech, Bratislavě a v Čiernej nad Tisou přišla zákeřná invaze v noci z 20. na 21. srpna 1968. Celý svět s úděsem sledoval, jak stát, který se prezentoval jako garant bezpečnosti všech členských zemí Varšavské smlouvy, tu nejzápadnější z nich pod příkrovem noci vojensky přepadl.

A navíc její nejvyšší, demokraticky zvolené představitele s výjimkou prezidenta Ludvíka Svobody (na něho si netroufl i, protože respektovali jeho zásluhy z doby druhé světové války, kdy byl velitelem 1. armádního sboru, armádním generálem a Hrdinou SSSR) vydal do rukou příslušníků pluku vojenských výsadkářů, aby je zavlekli na neznámé místo a tam je pak drželi ve velice potupných podmínkách. Takovýto barbarský postup už odsoudily nejen pravicové, ale také všechny socialistické a sociálnědemokratické strany v celé západní Evropě a spolu s nimi i mnohé organizace na ostatních světadílech.

A k dovršení všeho se ke kritikům přidaly i některé významné západoevropské komunistické strany, které předtím podporovaly obrodný proces Dubčekova vedení.

Byla to především francouzská komunitická strana, kterou tehdy vedl legendární stoupenec destalinizace a reformismu Waldeck Rochet. A neméně kritická byla italská KS, její tehdejší předák Enrico Berlinguer neváhal Brežněvovi říci, že "tragédie v Praze" bude mít katastrofální důsledky.

Možná ani on sám v té době netušil, jak hlubokou pravdu a jak dalekosáhlou prognózu vlastně vyřkl.

Tvrdý vojenský zásah v Československu byl velkým varováním pro všechny ostatní státy Varšavské smlouvy. Leonid Brežněv vystoupil dne 13. listopadu 1968 ve Varšavě na pátém sjezdu PSDS se zobecňujícím projevem, ve kterém řekl, že každý členský stát tohoto "uskupení z donucení" musí respektovat zájmy tzv. světové socialistické soustavy. Jinými slovy, že nemůže podnikat žádné zásadní změny ve své politice, pokud nejsou předem projednány s Moskvou.

Od té doby se používal výraz Brežněvova doktrína, která mj. znamenala, že SSSR bude i vojenskou silou hájit jednotu svého impéria, své nárazníkové zóny, které se v žádném případě nebude chtít vzdát.

A o 11 let později přišla třetí diskreditace. Sovětský svaz, který se do té doby vydával za ochránce rozvojových zemí, velice podobným způsobem jako předtím v Československu vtrhl do jedné z nejchudších z nich.   
A tím se naplnilo ono příslovečné třikrát a dost! Afghánské dobrodružství se stalo začátkem velice neslavného konce SSSR.