Ústav mezinárodních vztahů

Ti, kdo nepochybují o vině Asadova režimu, se odvolávají na "dlouhý řetězec případů, když minimálně od roku 2013 režim několikrát použil chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu". Např. francouzský prezident Hollande řekl, že syrský diktátor své obyvatelstvo "několikrát zplynoval".

Ruský ministr zahraničí a s ním i řada pozorovatelů a publicistů v mnoha zemích připomínají, jak Bushova vláda použila zcela falešnou argumentaci kolem údajných zbraní hromadného ničení jako záminku k rozpoutání války v Iráku, která před 14 lety vedla svržení diktátora Saddáma Husajna. Následovala ovšem exploze dlouholetého násilí, zahynuly statisíce Iráčanů a každý šestý ztratil střechu nad hlavou.  
Připomínám, že už v roce 2002 se v USA hovořilo o dvou řetězcích. Tím prvním měly být "jasné indicie hraničící s jistotou" o Saddámově arzenálu zmíněných zbraní. Plamenně o nich tehdy na půdě OSN mluvil americký ministr zahraničí Colin Powell a ukazoval přitom řadu snímků.

Debata o Iráku se tenkrát dostala i k nám: dosluhující prezident Havel hlásal tezi, že důkazy o těchto zbraních se najdou, jakmile jen bude Saddám svržen. A neváhal ani vyslovit paralelu o koncentračních táborech, v jejichž existenci za války s Hitlerem Američané nechtěli věřit, dokud je nespatřili na vlastní oči. Zato Havlův nástupce Klaus neváhal tehdejšímu velvyslanci USA říci, že pokud se důkazy najdou až po válce, málokdo jim bude věřit. Kdo měl tehdy pravdu, to už dnes dobře víme.

Druhým řetězcem měly být rezoluce Rady bezpečnosti z roku 1990, které Saddám nesplnil, a tak prý mohly být uplatněny také v roce 2003. Jenže my dnes víme, že zmíněné oba řetězce v roce 2003 byly fikcí – o údajných zbraních hromadného ničení se naprosto nic nenašlo, takže ani někdejší rezoluce RB nemohly být náležitě "ohnuty", aby účelově ospravedlnily vojenský útok na Irák a jeho následující okupaci.  
Nejsme teď zase kolem Sýrie v podobné situaci? Nepřipomíná vystoupení americké velvyslankyně při OSN trochu projev Colina Powella?

Ať tak, či onak, ony řetězce mají jeden společný cíl. Tím je tzv. senzibilizace světového veřejného mínění, která má zvednout emoční vlnu globálního pohoršení nad spáchaným zločinem, nad jeho odporným pachatelem, a tím získat podporu pro jeho ztrestání.

Poprvé se tak stalo před válkou proti Iráku v roce 1991. Tehdy v televizi přesvědčivě štkala zdravotní sestra Laila, pobouřená tím, jak iráčtí vojáci zabíjeli kuvajtská miminka. Až o trochu později se ukázalo, že aktérkou této scénky byla… dcera kuvajtského velvyslance v USA.

A senzibilizace pokračovala. V roce 1995 let přišel masakr v bosenském městečku Srebrenica. Bestiální zabití všech tamních mužů, včetně starců a chlapců, bylo bezesporu válečným zločinem. Jenomže po pár letech se začalo uznávat, že jejich počet 8,5 tisíce převyšoval celkový počet všech srebrenických občanů obou pohlaví – těch bylo na pět tisíc. Navíc právě Srebrenica byla základnou, z níž muslimští bojovníci do té doby vyráželi na sever – zabíjet do srbských enkláv.

Do senzibilizačního řetězce zapadá i masakr v kosovském Račaku v roce 1999. Celý svět rozjitřila zpráva o hromadném hrobu zmasakrovaných muslimských civilistů. Až později přišel britský deník The Guardian se zjištěním, že finští patologové pracovali pod tlakem šéfa Verifikační mise OBSE – ostříleného amerického diplomata Williama Walkera, který za sebou měl i manipulaci ve věci vraždy jezuitů v Salvadoru v roce 1989 a přehlížení zločinů tamních eskader smrti.

Dnes se mu říká Mr. Račak – vždyť týden po jeho zprávě o "jasné vině Srbů" spustilo NATO vzdušná válku proti tehdejší Jugoslávii. Mr. Račak se ovšem honosí zlatou medailí kosovského prezidenta, a hovoří se dokonce i o jeho pomníku v Kosovu.

Po ničivých náletech na srbská města kanadský generál Lewis MacKenzie, někdejší náčelník štábu mírových sil OSN v Bosně a Hercegovině, položil otázku, zda NATO skutečně bombardovalo správnou stranu. Vyjádřil se velmi expresivně: kosovští Albánci si podle něj s nejvyššími činiteli NATO hráli "jako na stradivárky". Ukázali jim jen to, co sami uznali za vhodné – a mnohé před nimi naopak schovali.  
Všechny tyto a podobné případy ukazují, že metoda řetězové senzibilizace světového mínění je prostě mocná čarodějka. Při dobrém načasování zvedne rychle silné rozhořčení a volání po náležitém trestu. A než se ukáže skutečnost, odehraje se, co se odehrát má.

Dlouhodobé zkušenosti proto nabádají k velké opatrnosti. Počkat si na skutečně nevyvratitelné důkazy opravdu není v tak vážných záležitostech od věci.

Článek byl otištěn v deníku Právo.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.