Ústav mezinárodních vztahů

Jeho kořeny sahají až do posledních tří let 2. světové války, kdy se neustále odkládalo otevření druhé fronty, ač bylo jasné, že každý měsíc odkladu zvyšoval pravděpodobnost, že sílící Rudá armáda postoupí hodně daleko na západ od sovětských hranic z roku 1941.   
Počínaje rokem 1943 se už v USA počítalo, že se střední Evropa stane součástí sféry vlivu Sovětského svazu. Bylo ale otázkou, jakou reálnou podobu vliv bude mít.

Charles Bohlen, americký diplomat té doby, Rooseveltův poradce a tlumočník během konferencí v Teheránu (1943) a v Jaltě (1945), kategoricky odmítal tzv. výlučnou sféru vlivu, tedy plnou sovětizaci znamenající vnucení režimu jedné politické strany, znárodnění, centrální plánovité řízení a naprosté vazalství na poli zahraniční a bezpečnostní politiky těchto zemí.

O to více se zasazoval o tzv. otevřenou sféru vlivu: i při zachování korektních vztahů mezi USA a SSSR jakožto osvoboditelem by v těchto zemích zůstala zachována tržní ekonomika, systém více politických stran a otevřenost v zahraniční politice.

Nejlepší předpoklady pro takovou cestu měla právě tehdejší ČSR, především díky prezidentu Edvardu Benešovi. Ten již v prosinci 1943 v Moskvě podepsal smlouvu o poválečné spolupráci, která se stala velkou inspirací i pro generála Charlese de Gaulla. Ten o Benešovi psal jako o skvělém učiteli geopolitiky a v jeho moskevské stopě se vydal hned o rok později – podepsal se Stalinem významnou smlouvu, díky níž se Francie vrátila na pozici uznávané velmoci.   
 
Benešovy představy se nenaplnily   
 
Beneš tedy nebyl sám, kdo šel cestou respektu k Moskvě. Dosáhl především toho, že ČSR byla jedinou zemí sovětské sféry vlivu, kde po skončení války nezůstala žádná sovětská vojska. Což byl ale jen dílčí úspěch a jen načas. Další vývoj bohužel mnohé zásadně změnil.   
Tři týdny před koncem války zemřel americký prezident Franklin Roosevelt, stoupenec tzv. jaltských axiomů. Nedělal si sice vůbec žádné iluze o Stalinovi ani o jeho režimu, ale zároveň chtěl pokračovat ve spolupráci a v korektních vztazích s Moskvou i po skončení války. Jenže jeho nástupce Harry Truman se přiklonil k tzv. rižským axiomům, což znamenalo ukončení spolupráce a přechod k tvrdé linii.

Sáhl po "jaderné diplomacii": již v prvních měsících po válce byly zpracovány první plány atomových úderů na SSSR, v nichž se psalo, že válka proti Sovětům bude válkou totální a že při ní budou nasazeny jaderné a bakteriologické zbraně.   
Hned v říjnu 1945 nový prezident USA vyhlásil, že jeho země bude mít jednoznačně nejsilnější námořnictvo, vojenské letectvo i pozemní vojsko planety. A plány z listopadu 1945 počítaly s bombardováním Moskvy, Leningradu, Čeljabinsku, Sverdlovsku, Magnitogorsku, Novosibirsku, Irkutsku, Omsku, Baku, Taškentu a Tbilisi.

V únoru 1946 přišla Stalinova odpověď. Ve svém projevu ve Velkém divadle vyhlásil, že jeho země zvýší výrobu oceli. Z toho pak přední americký odborník George Kennan ve svém památném Dlouhém telegramu (9 tisíc slov) vyvodil, že vůdci v Kremlu se vrátil pocit obklíčené mocnosti a obavy z další války. Kennan o rok později doporučil do Washingtonu strategii zadržování ruských expanzivních sklonů, ale zdůrazňoval, že to musí být zadržování politické a diplomatické, nikoli vojenské.

Jak padala železná opona   
 
Jenže zároveň s tím přišel další z památných projevů: britský expremiér Winston Churchill ve Fultonu pateticky promluvil o železné oponě, která se spustila od Gdaňsku na severu až po Jaderské moře na jihu. Mnozí to dodnes oslavují jako skvělý a odvážný projev, což o to. Jenže skeptici namítají, že pro tehdejší ČSR to znamenalo tragický zlom.

Britský rétor vlastně vzkázal – a je jedno, zda vědomě, nebo mimoděk, – že země v srdci Evropy má znovu historickou smůlu, neboť už zas se ocitla na té špatné straně. Nelze se tedy divit prezidentu Benešovi, když poté prohlásil, že tento projev sice neznamená vyhlášení války, ale že může přinést vážné problémy. Na jeho slova velmi rychle došlo.

Hned v březnu 1947 byla schválena Trumanova doktrína. Ta jen potvrdila to, co předtím deklamoval Churchill: Evropa je rozdělena na dvě části, přičemž v každé z nich platí jiné hodnoty, jde o střet svoboda versus útlak. Kulisy pro nástup dramatu studené války byly hotové. A pak bylo ještě hůř: na samém počátku léta 1947 se v Paříži začalo jednat o Marshallově plánu. Americký historik Denna Fleming ve své knize Studená válka a její kořeny napsal, že osudovou chybou tohoto plánu bylo právě to, že přišel až po vyhlášení Trumanovy doktríny, takže zasvěceným bylo zcela jasné, že se zeměmi sovětské sféry vlivu se v něm fakticky ani nepočítalo.

Francie, Velká Británie, Itálie, západní Německo a další západní země dostaly nové stroje, přístavy, traktory a spoustu dalšího zařízení, zatímco země na východ od Trumanovy dělicí linie musely spoléhat na vlastní síly – a byly vydány napospas Stalinově říši a její libovůli.   
Tak definitivně sklapla železná klec i nad tehdejším Československem. Neustálé zhoršování mezinárodní situace Beneše trvale oslabovalo.

Stejně pochopitelně oslabovalo i jeho prozápadně orientované stoupence, kteří ze všech sil bojovali za to, aby naše země zůstala v otevřené sféře vlivu. Vývoj ovšem neúprosně a stále zřetelněji zvýhodňoval prosovětské síly vedené Gottwaldem, nabírání směru k výlučné sféře sovětského vlivu se zrychlilo.

Po odmítnutí Marshallova plánu už bylo jen otázkou času, kdy dojde k přímému mocenskému střetu obou koncepcí. Únor 1948 tak nakonec už jen potvrdil, že otevřená sféra vlivu zůstala vyhrazena pouze Finsku, zatímco ČSR se na dlouhých čtyřicet let ocitla v tvrdě sovětizované sféře vazalství.   

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.