Ústav mezinárodních vztahů

Ke květnovým připomenutím konce druhé světové patří pohled na Stalinovu nátlakovou politiku v zemích, do nichž vešla Rudá armáda – zejména v Polsku, v Rumunsku a v Bulharsku. Tam nedůvěra vůči Stalinovi postupně sílila i proto, že po ukončení válečných operací otálel s demobilizací svých divizí a se stahováním sovětských vojsk ze zemí na západ od svých hranic. Tváří v tvář sovětskému chování se v tehdejších USA vyhranily dva základní přístupy.

Prezident Franklin D. Roosevelt a jeho stoupenci chtěli dál uplatňovat tzv. Jaltské axiomy, tedy duch jaltské smlouvy, spočívající v tom, že USA dávaly najevo svoji dobrou vůli a také to, že uznávají úlohu a význam SSSR ve světě.
Jejich záměrem bylo zacházet se SSSR jako s tradiční velmocí a nabídnout Stalinovi aktivní podíl na vytváření poválečného mezinárodního uspořádání a pokračování ve spolupráci z dob boje proti společnému nepříteli.

Rižské axiomy

Ale na druhé straně stál viceprezident Harry S. Truman, jenž posléze vystřídal zesnulého F. D. Roosevelta a začal prosazovat tzv. rižské axiomy pojmenované podle skupiny amerických diplomatů, kteří v meziválečném období pobývali v lotyšské metropoli a SSSR posuzovali podle jeho meziválečné politiky: prosazovali tvrdý kurz.

Nový prezident hned v roce 1945 bez předchozích konzultací vypověděl smlouvu o půjčce a pronájmu, kterou Sověti považovali za finanční kompenzaci svých obrovských lidských ztrát z doby, než byla otevřena druhá fronta.

SSSR tak přišel o možnost získat potřebné peníze na poválečnou obnovu. Přední západoevropský odborník na poli mezinárodních vztahů Stefano Guzzini to zhodnotil slovy, že "vzhledem k načasování tohoto kroku a k tomu, že před ním nedošlo k žádným konzultacím, to sovětská vláda prostě musela vnímat jako útočné opatření".

Pak přišla další tvrdá opatření Trumanovy administrativy – budování vojenských základen. Jejich smyslem bylo nedovolit žádné mocnosti, aby ovládla Eurasii s jejími strategicky důležitými surovinovými, ekonomickými a lidskými zdroji.

Sbor náčelníků štábů USA vzápětí po ukončení války vytyčil cíl "působit odstrašujícím způsobem proti růstu sovětského vlivu v Eurasii". Šlo o to umožnit rychlou projekci síly proti potenciálnímu nepříteli. Melvyn Leffler, jeden z předních amerických historiků studené války, to vyhodnotil jako vědomý postup k rozbití válečného spojenectví.

Posun od spolupráce ke konfrontaci však pokračoval: již na konci října 1945 pronesl prezident Truman při příležitosti Dne vojenského námořnictva významný projev. V něm zdůraznil, že USA budou mít nejen nejsilnější námořnictvo na světě, ale také nejmocnější a nejlépe vyzbrojené pozemní i vzdušné síly schopné velmi rychlé mobilizace. Stal se tak prvním státníkem, který po válce znovu nezakrytě akcentoval význam vojenské síly.

Stálý nepřítel

Sovětská odpověď přišla 9. února 1946, kdy Moskva v podrážděné reakci na vypovězení smlouvy o půjčce a pronájmu vyhlásila rozhodnutí nezapojit se do MFF a do Světové banky. Zároveň Stalin ostře napadl anglosaské mocnosti.

Promluvil znovu jako vůdce obklíčené pevnosti stižené údělem stálého nepřítele. Vycházel z přesvědčení, že vojenský konflikt s bývalými spojenci bude nevyhnutelný, že dříve nebo později přijde nová válka. Navíc zdůraznil, že SSSR chce během tří až čtyř pětiletých plánů dosáhnout roční produkce 60 miliónů tun oceli. A vše uzavřel slovy, že až se obnoví průmysl, bude moci sovětská armáda dostat náležité vojenské vybavení k účinné obraně vlasti. Západ z toho okamžitě vyvodil, že SSSR se už začíná připravovat na další válku.

Leccos dnes – byť samozřejmě za jiných okolností – vrací atmosféru zpět do schémat podobných rokům 1945–46. Znovu převažují "rižské axiomy", tentokrát zejména v podobě sankcí. Vojenské základny se k Moskvě ve srovnání s rokem 1945 přiblížily o dalších téměř tisíc kilometrů.

Znovu je ve hře strategický význam Polska, Rumunska a Bulharska a spolu s nimi i baltských států. Vrátily se a umocnily ruské obavy z dalšího obkličování. Oboustranně se předvádí vojenská síla – tentokrát v Baltském a Černém moři. Obě strany se vzájemně obviňují z příprav na další konflikt. Dnes víme, že "studený vývoj" nastartovaný po skončení druhé světové války tížil planetu téměř půl století. Najde se tentokrát dřív rozumná cesta k politickým jednáním, nebo je přeruší roztáčení ozbrojené konfrontace?

Článek byl publikován deníkem Právo 19. 5. 2016.

O autorovi: Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.