Ústav mezinárodních vztahů

Do záplavy děsivých zpráv a debat o dobývání syrského Aleppa vstoupila také americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová. V hojně sdíleném videu hovoří o popravách civilistů – včetně dětí – a říká, že by se ruská a íránská vláda měly stydět za svou vojenskou podporu režimu Bašára Asada.

Silná slova jsou ale jen pokryteckou náplastí na špatné svědomí. Západ s USA v čele totiž ponechal syrské civilisty svému smutnému osudu.

O skutečných motivacích či debatách za zavřenými dveřmi můžeme jen spekulovat. Postoje USA a evropských zemí jistě formovaly například geopolitické zájmy, ekonomické úvahy nebo vysoce rizikové výhledy případné vojenské intervence. Ke konečnému výsledku, jehož nedílnou součástí je stěží představitelné utrpení civilních obyvatel, ale přispěly i dva širší faktory: neochota převzít zodpovědnost za globální problémy a široce rozšířené předsudky a stereotypy. To se netýká jen politiků, ale celých západních společností – včetně té české, která je nedílnou součástí nejsilnějších mezinárodních uskupení a která se mimo jiné podporou lidských práv trvale zaštiťuje.

Z extrému do extrému

Militaristické třeštění rozhodně není na místě. Známe mnoho příkladů vojenských intervencí, které vedly k politické nestabilitě a obrovské míře lidského utrpení. Zejména Irák zde vyčnívá jako temný pomník Bushovy vlády a jejích spojenců. Na druhé straně však stojí případy neochoty mezinárodního společenství vojensky zasáhnout, která umožnila hrozivé masakry a etnické čistky – především Rwanda a bývalá Jugoslávie.

Kocovina z nekonečných válek v Iráku a Afghánistánu, které byly legitimizovány také lidskoprávní rétorikou a snahou pomoci ohroženým obyvatelům, vedly k vychýlení kyvadla z jednoho extrému do druhého. Od bushovských iluzí o schopnosti šmahem měnit režimy a šířit demokracii kdekoliv na světě jsme se posunuli ke globální nezodpovědnosti a neochotě ušpinit si ruce i v případech tak naléhavých, jako je právě Sýrie.

Přestože zde Asadův režim překročil Obamovu „červenou čáru“ a použil chemické zbraně proti civilistům. Přesto, že masový útěk Syřanů před válkou se Evropy bezprostředně dotýká.

Problém, který nelze vyřešit

Posun od vojenské hyper-angažovanosti doprovází také změna v pohledu na ty, kteří jsou válkami či genocidami přímo ohroženi – tedy lidské bytosti, které uvízly uprostřed krvavých konfliktů. Až do irácké války vítězila optimistická představa, že téměř všichni lidé na světě touží žít v liberální demokracii euro-amerického střihu. Stačí jen svrhnout toho či onoho diktátora a vypsat svobodné volby. Tento naivní a do velké míry arogantní obraz světa, podle nějž všichni ostatní chtějí být stejní jako my, utržil zásadní rány v Iráku a Afghánistánu.

Vzniklé vakuum zaplnily předsudky a stereotypy, v nichž je Blízký východ zobrazován jako nevyhnutelně konfliktní oblast, kde je místo jen pro despoty a extrémisty. Jejich obyvatelé pak již nejsou v naší představivosti dočasně utlačovanými demokraty. V současném příběhu většina lidí tam o demokracii či lidská práva vlastně ani nestojí a bez „tvrdé ruky“ si ani nedokáže vládnout.

V takové interpretaci se ztrácí nejen místní prodemokratické síly, které jsou v Sýrii skutečně již několik let v defenzívě, ale především pak obyčejní lidé bez ohledu na politickou preferenci, pro které je válka obrovskou tragédií. Není zde také prostor znovu ukazovat, že jde o projekci, která mnohem více vypovídá o nás samých než o Blízkém východě či kterékoliv jiné části světa: podrobněji o tom pojednávají například obsáhlé práce Edwarda Saida.

Důležité ale je, že takový pohled otevírá prostor pro alibistickou lhostejnost, a to naprosto stejným způsobem, jakým konec studené války, rozpad SSSR a z toho vzniklé iluze devadesátých let posloužily bushovské agresivní nabubřelosti. Umožňuje nám totiž pohlížet na syrskou tragédii jako na přespříliš komplikovaný problém, který vlastně ani nejde vyřešit.

Můžeme se tak tvářit, že si Syřané v podstatě za všechno mohou sami a nakonec není ani v našich silách jim pomoci. To vede ke lhostejnosti, která je v České republice obzvlášť silná. Zatímco třeba pro britské deníky je dění v Aleppu hlavním tématem, pro domácí média jde o událost druhého řádu.

Můžeme se také ujišťovat, že se vlastně zase až tak moc nestalo, že jsme – jako člen nejbohatší politické (EU) a nejsilnější vojenské organizace na světě (NATO) – vlastně nemohli udělat víc a že by to nakonec stejně k ničemu nevedlo. Vzpomeňme si ale na osud civilistů z Aleppa, až budeme rozhořčeně odmítat dalšího syrského uprchlíka.

Článek v originále naleznete zde.

Jakub Eberle, Ph.D. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a kromě svého zaměření na kritické teorie mezinárodních vztahů a diskurzivní teorie a metodologie se věnuje německé zahraniční politice.