Vzpomínka na profesora Otto Picka
Jan Eichler v deníku Právo připomněl bývalého ředitele Ústavu mezinárodních vztahů profesora Otto Picka. "Profesor Otto Pick († 20. března ve věku 91 let) byl symbolem pohnutých osudů naší země v minulém století. Řízením osudu se stal jedním z "dětí Nicholase Wintona" a odvděčil se za to měrou vrchovatou. V Británii dokončil vysokoškolská studia, a navíc se stal poručíkem čs. armády, bojoval v bitvě u Dunquerque, kde byl vážně zraněn."
V roce 1945 byl doma vyznamenán Čs. medailí za chrabrost před nepřítelem. Z návratu do vlasti se těšil jen necelé tři roky: v březnu 1948 na něj byl vydán zatykač, a tak se svou ženou dramaticky uprchl přes šumavské lesy – znovu emigroval do Británie, kde pak pracoval v BBC, dokončil studia na slavném Oxfordu a vyučoval na neméně slavné London School of Economics. Nakonec to dotáhl až na prorektora jedné z tamních univerzit.
Působil rovněž v SRN a v Itálii. Všude byl vysoce uznáván jako špičkový odborník na mezinárodní bezpečnost. Poslouchat jeho vzpomínky z války a z emigrace, kde se často set-kával s Henry Kissingerem, Zbigniewem Brzezinským a dalšími, byl jeden velký zážitek.
V roce 1990 profesor Pick nakonec nepřijal nabídku profesorského místa na univerzitě v Chicagu a dal přednost návratu do vlasti. Zde zaváděl skutečně fundovaný výzkum oboru mezinárodní vztahy, byl mimořádně vyhledávaným a uznávaným profesorem na několika našich univerzitách, ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů a po roce 1998 i prvním náměstkem ministra zahraničí.
Častokrát vzpomínal, jak jej zastupoval na jednáních vlády a několikrát musel polemizovat s tehdejším premiérem, za což byl náležitě odměněn – předloni byl vyškrtnut ze seznamu osobností navržených na Řád T. G. Masaryka. Tuto poťouchlost nakonec hodnotil kladně: Ještě, že jsem to nedostal – aspoň nejsem poznamenaný člověk! Vyznamenání, která obdržel od prezidenta Beneše, od britské královny a od spolkového kancléře byla ostatně nezpochybnitelná.
Profesor Pick byl nejen nesmírně uznávaný špičkový odborník, ale také velice přívětivý a charismatický člověk, který uměl motivovat a získávat lidi. Otevřel cestu spoustě mladých vědeckých pracovníků a diplomatů, někteří z nich se stali ministry, jeden z jeho doktorandů to dotáhl až na premiéra.
Pracoval až do 85 let, mnohdy na svůj vlastní úkor. Jako odbojář měl nárok na lázeňský pobyt každý rok, ale využil to jenom jednou, a to k tomu byl ještě dotlačen jinými. Nepřihlásil se do obce legionářské, a tak zůstal poručíkem, jinak by dnes byl generálem v záloze. Měl jiné – své – hodnoty a priority: především skutečnou službu vlasti, ať už odboji, v exilu, na univerzitách, v diplomacii.
Profesora Otto Picka si můžete připomenout i skrze druhý vzpomínkový text z pera Vladimíra Handla.
Nahoru
Tomáš Profant