Ústav mezinárodních vztahů

Rozdělení tehdejšího světa přední americký geopolitik George Friedman popsal takto: Sověti nemohli obklíčit Američany, ti naopak od Severního mysu v Norsku po Turecko a až k Aleutským ostrovům vytvořili spolu se spojenci masivní pásmo na všech hranicích SSSR a do tohoto pásma se v roce 1970 zapojila i Čína.
Nicméně SSSR i v rámci tohoto obklíčení se pokoušel najít skulinu – tou se stala vojenská invaze do Afghánistánu, o níž na samém konci roku 1979 rozhodlo gerontokratické brežněvovské vedení. Moskva už za sebou měla dvě brutální vojenské intervence v rámci své sféry vlivu (Maďarsko 1956 a ČSSR v roce 1968).
Řečeno předním americkým diplomatem Charlesem Freemanem, kterého minulý týden připomněl v Právu Václav Žák v článku "Rusko na lovu, či zahnané do kouta", SSSR tehdy byl ještě v první polovině 80. let na lovu. Ale v roce 1983 – po čtyřech letech krutých bojů – se už ukazovalo, že se dostal do pasti kruté asymetrické války a že Afghánistán se stal jeho Vietnamem.

Reagan Kreml vyděsil

Tento tragický výboj a po něm následující dlouhá okupace stály spoustu lidských životů i peněz. A především – přepadením chudé rozvojové země se SSSR připravil o zbytky mezinárodní reputace, kterou ještě v části tzv. třetího světa měl.
Pro Západ už byla Moskva brutální militaristický útvar, který americký prezident Ronald Reagan v roce 1982 označil za říši zla.
Prohlásil, že marxisticko-leninská doktrína brzy skončí na smetišti dějin, a zahájil program hvězdných válek, kterým by USA získaly nad Sověty velkou strategickou převahu, přičemž SSSR už neměl na to, aby s Američany držel krok. V Moskvě začaly sílit velké obavy, Reaganovy kroky vyvolaly mezi kremelskými vládci i mezi sovětskou generalitou rostoucí pocit ohrožení.

Ve chvílích, kdy západní bombardéry v rámci cvičení Able Archer 1983 systematicky nalétávaly směrem na východ a opakovaně testovaly reakce protiletadlové obrany SSSR, mapovaly pozice a činnost sovětských radarů, které byly nepřetržitě v nejvyšším stupni pohotovosti. Ve stejném stavu byly udržovány i jednotky sovětského strategického letectva na území tehdejší NDR a Polska, aby v případě masivního náletu NATO odstartovaly i s jadernou náloží směrem na západ. Pocit ohrožení přerůstal v paranoiu.

Rizika zkratu

Strach z amerického úderu byl v Moskvě tak velký, že všechny expozitury tehdejší tajné služby KGB dostaly jako hlavní úkol zjišťovat všechny možné poznatky o přípravách NATO na odzbrojující raketový útok proti SSSR. Do dějin studené války to vešlo pod zkratkou RYAN - raketnoje jadernoe napadenie.

Během samotného cvičení Able Archer už bývalý šéf KGB Jurij Andropov seděl v Kremlu v křesle generálního tajemníka ÚV KSSS a spolu s dalšími členy nejvyššího politického a vojenského vedení spali na směny, aby byla trvale zajištěna maximální bdělost.

Cvičení Able Archer bylo vyvrcholením tak dlouhodobé a soustředěné hry na nervy, až to v sovětských špičkách vyvolalo podezření, že skutečným smyslem cvičení je krytí pro připravovaný americký jaderný útok s cílem zničit sovětské mezikontinentální jaderné rakety a dosáhnout rychlého vítězství v jaderné válce. Když se ovšem vedení země dostane pod takto silný tlak, otevírá se prostor pro hysterii a zkratovité jednání.

Tehdy se v Moskvě zvažovalo, co je méně špatné: čekat na silný a soustředěný jaderný úder, nebo zasadit předstihující jaderný útok na cíle NATO? John Lewis Gaddis, jeden z předních amerických historiků studené války, proto s odstupem napsal, že tehdy byl svět nejblíže k jaderné válce od dob karibské krize.

Naštěstí bylo cvičení včas ukončeno. Až s určitým odstupem záležitost komentovali jak Reagan, tak tehdejší náměstek CIA Robert Gates – oba byli velice překvapeni, že tehdejší kremelští vůdci se vážně báli jaderného úderu NATO, když oni sami to přece pojímali jako jasné cvičení a brnkání na napnuté nervy protivníka.

Zároveň ale připustili, že sami v té době nedokázali náležitě vzít v potaz, že z pohledu SSSR šlo o skutečně velmi nebezpečnou situaci, která se odehrávala hodně daleko od Spojených států, ale přitom blízko hranic Sovětského svazu.

Tečku udělali Gorbačov a Reagan v Ženevě

Dnes se toto cvičení stává jedním z námětů tzv. kontrafaktuální historiografie – oboru, který hledá odpovědi na otázky, co by se stalo, kdyby… A stát se mohlo opravdu leccos – počínaje vzdušnými souboji mezi strategickými letouny s jadernými bombami až po odpálení sovětských mezikontinentálních jaderných střel. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo a do Kremlu už o dva roky později nastoupil "mladík" Gorbačov, jenž se ještě téhož roku v Ženevě setkal s Reaganem. A právě pod silným vlivem otřesných vzpomínek na napětí v době onoho velkého cvičení podepsali společné prohlášení, že "jaderná válka nesmí být nikdy rozpoutána a nemůže v ní být vítězů". To byl začátek faktického konce studené války.

Takže na lovu, nebo v koutě?

Záležitost má ale ještě aspekt aktuálního srovnání s dneškem – hranice NATO se výrazně posunuly na východ. Tam, kde dříve byly základny sovětské armády, jsou dnes základny Aliance, i když s mnohem nižšími počty vojáků a techniky, než měly jednotky SSSR.

Jestliže před 30 lety byla Moskva vzdálena – nazíráno Američany – 1200 mil od západních hranic tehdejší sféry vlivu SSSR, dnes je to jen šestina této vzdálenosti. A Petrohrad je od nejbližších jednotek Atlantické aliance už ne tisíc mil, ale necelých sto.

Do toho vloni přišla anexe Krymu. Podle NATO i Evropské unie a dalších zemí jednoznačný akt agrese, který musí být ztrestán. Jenže někteří experti (např. John Mearsheimer v USA či Mungo Melvin v Británii) to považují za nekrvavé obranné opatření s cílem nedopustit, aby se tamní námořní základny zmocnila druhá strana. Byl to lov, nebo paranoická reakce země zahnané do kouta? To je věc diskuse, zatímco mimo diskusi je návrat sílícího napětí mezi NATO a dnes už nikoli SSSR, nýbrž Ruskou federací.

Ruské elity vystavené tlaku NATO jsou dnes zasaženy podobnou fobií, jaká stihla jejich sovětské předchůdce v první polovině 80. let minulého století. To by mohlo znovu otevřít cestu pro iracionální zkratovitá rozhodnutí osudná pro mnoho zemí. Jak z toho ven? Možná úvahou nad tím, co způsobilo stav "zahnání do kouta" a zda nakonec cena za to není varovně vysoká naprosto pro všechny.

O autorovi: Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například vojenský rozměr bezpečnosti, mezinárodní bezpečnost, války v dnešním světě.