Ústav mezinárodních vztahů

Potřebuje Evropa Nord Stream 2?

Potřebuje a nepotřebuje. Podle určitých prognóz se má spotřeba zemního plynu v Evropské unii zvyšovat – to znamená, že z tohoto pohledu by Nord Stream 2 dával smysl. Do Evropy by tak mohl přicházet další plyn z Ruska. Na druhou stranu ale často zaznívá, že se nejedná o projekt, který by Evropa potřebovala a že je to spíš projekt politický, který je namířen proti Ukrajině tak, aby Rusko po roce 2019 nemuselo přes Ukrajinu pouštět plyn. Tím by totiž byla Ukrajina definitivně odříznutá a veškerý plyn by proudil severní cestou přes Nord Stream 1, který už je spuštěn, Nord Stream 2 a na jihu přes TurkStream.

Kvůli projektu Nord Stream 2 je Evropa de facto rozdělená. Evropská komise v čele s eurokomisařem odpovědným za energetickou unii Marošem Šefčovičem se staví proti, stejně jako některé členské státy – zejména státy Visegrádu, jako Polsko nebo Slovensko. Velkým kritikem jsou také Spojené státy, tam je ale otázka, co za jejich kritikou stojí – jestli to je opravdu obava o to, aby Evropa nebyla tolik závislá na ruském plynu, nebo je to spíš jejich ekonomický zájem – dostat na evropský trh vlastní plyn, který exportuje ve formě LNG a vytlačit tak ten ruský.

Takže nelze jednoznačně říct, jestli Evropa Nord Stream 2 skutečně potřebuje a tím se dostávám zpět na začátek, protože podle dalších prognóz ta spotřeba plynu v Evropě nebude tak výrazná – bude spíš stagnovat, nebo může dokonce i klesat. Jsou tu tedy dva aspekty, ale navzdory odporu bude projekt zřejmě realizován, protože výkopové práce už začaly.

Je tedy podle vás cílem Ruska Ukrajinu skrze Nord Stream 2 skutečně odstřihnout?

V myšlení ruských představitelů energetika představuje do značné míry politický nástroj, můžeme to tedy chápat tak, že zájmem Ruska je obejít „nespolehlivou“ Ukrajinu, zbavit se povinnosti platit zemi, se kterou je v konfliktu, poplatky za tranzit a zajistit si přímého odběratele místo toho, aby plyn putoval přes tranzitní zemi, protože ta si může vzít jako rukojmí jak spotřebitele, tak producenta.

Ruští představitelé a Gazprom však tvrdí, že nějaký objem plynu proudícího přes Ukrajinu ponechají. Je zároveň také pravda, že Rusko zatím není schopné bez Ukrajiny dodávky stoprocentně zajistit. Po roce 2019 tedy uvidíme, jestli dojde k obnovení kontraktu a nějaký objem bude přes Ukrajinu přecházet i dál, nebo se Rusko pokusí plyn dodávat jen trasami ze severu a z jihu.

Kritici projektu varují, že Rusko využívá plyn – jak sám říkáte – jako politickou zbraň a díky Nord Streamu 2 bude mít větší páky Evropu od plynu odstřihnout. Máme tedy brát Rusko jako energetického partnera, nebo rivala?

Pokud se podíváme do historie, první kontrakty plynu ze Sovětského svazu pocházejí z 60. let – plyn poté začal proudit do Rakouska, Francie nebo do Západního Německa přes tehdejší Československo, a to bez jakéhokoliv přerušení. Po rozpadu Sovětského svazu ale Rusko přišlo o Ukrajinu a Bělorusko, které jsou historicky klíčové tranzitní země. Ty si tuto pozici uvědomovaly a Rusko na to čas od času reagovalo a kohoutky s plynem uzavřelo.

Je třeba si přiznat, že energetika hraje v politice Ruska velmi důležitou roli – to není nic nového. Pokud se podíváme i do disertační práce samotného Vladimira Putina, ta je postavená právě na energetických zdrojích a jasně vyzývá i k tomu, aby se energetika používala jako politický nástroj k posílení pozice Ruska ve světě.

Takže Rusko je na jednu stranu spolehlivý dodavatel, na druhou stranu tu jsou ale případy, kdy energetiku jako politický nástroj skutečně využívá a snaží se jejím prostřednictvím Evropu rozdělit. Můžeme to vidět i v cenové rozdílnosti, která se v současnosti čím dál víc smazává, ale když jste se ještě před několika lety podívala na cenovou mapu Evropy, byly státy typu Česká republika, které platily 500 dolarů za 1000 metrů krychlových a pak byly jiné, které platily 250 a méně. To bylo dáno blízkostí k Rusku, politikou vůči Moskvě ale i závislostí na Rusku – země, které byly vůči Rusku méně závislé a pozitivně naladěné, platily méně. Díky pokračující liberalizace a snižujícím se cenám plynu jsou dnes ceny nižší a daří se je i určitým způsobem srovnávat, země střední a východní Evropy tak mají ceny sice stále o něco vyšší než na Západě, ale už ty rozdíly nejsou tak markantní jako před deseti lety.

Jsou v Evropě vůbec nějaké snahy závislost na Rusku snížit?  

Krize z roku 2006, 2009 a pak také anexe Krymu z roku 2014 přispěly k tomu, že Evropa podnikla některé kroky k posilování energetické bezpečnosti. Pokud se ale podíváme na statistiky, tak se zatím energetická závislost na Rusku snížit nepodařila, naopak nám trošku narůstá. Rusko tak v posledních třech čtyřech letech zvyšuje objem dodávek do Evropy, na druhou stranu se ale podařilo posílit energetickou bezpečnost v podobě zpětných toků plynu a každý stát, který má přeshraniční plynovod, má možnost vést plyn nejen z východu na západ, ale i obráceně. Ukrajina tak dnes dostává nejvíce plynu z Evropy, byť je to plyn ruský – přijde severní nebo jižní cestou do Evropy a Polsko, Slovensko a Maďarsko tímto „reversem“ plyn za nějakou nižší cenu dopraví na Ukrajinu.

Během nedávné schůzky německé kancléřky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, Merkelová řekla, že by se Rusko mělo zamyslet nad zárukami toho, že si Ukrajina udrží status tranzitní země i po Nord Streamu 2. Jak by takové záruky mohly vypadat?

Budou to zřejmě nějaké smluvní záruky, které k tomu Rusko zavážou a mohou být nainstalovány nějaké měřáky, kterými se bude kontrolovat, jestli přes Ukrajinu plyn skutečně prochází. Ale je otázka, jestli je bude Moskva dodržovat.

Co bude Nord Stream 2 znamenat pro Česko? Může být právě Česko zemí, která bude díky své poloze hned vedle Německa z Nord Streamu 2 těžit?

Česká republika k Nord Streamu 2 zaujímá dvojí stanovisko – společně s dalšími zeměmi V4 se od počátku stavěla proti jeho realizaci, český provozovatel přepravní soustavy pro zemní plyn NET4GAS ho ale zároveň podporuje. Pokud totiž bude spuštěn i druhý projekt plánu, Česko z toho bude finančně těžit. Plánují se totiž napojení přes Německo a Českou republiku tak, aby byl plyn dodáván i do Rakouska a Itálie. Česko by se tak stalo tranzitérem ze severu na jih, za což by dostávalo finanční prostředky. Zároveň by pro nás ale mělo být důležité i zachování přepravy minimálního objemu plynu přes Ukrajinu.

....

Celý rozhovor naleznete zde.

Mgr. et Mgr. Lukáš Tichý, Ph.D., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a koordinátorem Centra energetické politiky tamtéž a mezi jeho oblasti zájmu patří mimo jiných i energetická bezpečnost.