Ústav mezinárodních vztahů

Největší obavy Západu přitom vyvolávají ze země odpalované řízené střely S-300 a jejich zdokonalená verze S-400. Každá z nich může souběžně vyhledávat a vyhodnocovat až 36 cílů, proti každému z nich může odpalovat dvě řízené střely. Jejich operační dosah je 400 kilometrů, dostup proti letícím cílům je až 185 kilometrů.

Jsou rozmístěny především v Kaliningradu, na Krymu a v Moskevské oblasti. Mají narušovat vzdušné operace nepřátelských vojsk usilujících o ničení ruských protiinvazních systémů. Mohou ničit vzdušné cíle na přístupech k Rusku i nad územím čtyř nových členských zemí NATO – Polska a tří pobaltských států – a také nad Ukrajinou. Tyto ruské systémy nemohou ničit žádné cíle nad americkým územím, hrozbou jsou nejvýš pro americké letouny mířící od západu na východ nad územím pěti výše zmiňovaných zemí.

Druhou kategorii tvoří systémy pobřežní ochrany. Jejich hlavním posláním je bránit pás podél břehů a potažmo i vnitrozemí proti vyloďovacím operacím jednotek nepřátelského námořnictva. Jsou to mobilní systémy K-300 zvané Bastion s dosahem 120 až 300 kilometrů. Mohou ničit nepřátelská plavidla včetně letadlových lodí směřujících k ruskému pobřeží. Doplňuje je šest nejaderných ponorek třídy Varšavjanka (v západní terminologii Kilo), které mají bránit přísunu námořní pěchoty k operaci ve vnitrozemí s cílem ničit systémy A2/AD, a tím usnadnit vyloďovací operace.

Strach z obklíčení

A konečně třetí kategorii ruských A2/AD tvoří prostředky vedení elektronické války, zejména mobilní systémy Krasucha 4. Dokážou paralyzovat radarové signály na vzdálenost 150 až 300 kilometrů, rušit radary na palubách stíhacích letounů i radarové systémy amerických bezpilotníků Predator/ Reaper nebo Global Hawk. Navíc dovedou monitorovat rádiovou komunikaci mezi nepřátelskými piloty a systémy, určovat počty a typy letounů, vyhodnocovat trajektorii jejich letu, použitý typ zbraně a zaměřené cíle. Tím vším mohou vážně narušovat leteckou část tzv. vzdušných a námořních operací, jež jsou nosným prvkem amerických doktrinálních dokumentů. Ruské systémy A2/AD jsou typickou materializací sílících obav ruských politických i vojenských elit z obklíčení a z prohry v případě konvenční války. Rusko je rozmístilo v blízkosti dvou nejvýznamnějších měst (Moskva, Petrohrad) a na Krymu, který je již od dob carevny Kateřiny Veliké považován za klíčový prvek ochrany jižní hranice země.

Strategicky významné je i to, že dané systémy nezkracují vzdálenost mezi státy, neposilují útočný vojenský potenciál Ruska – jsou to obranné systémy namířené především proti námořním silám nasazovaným do útočných vyloďovacích operací a proti letectvu určenému pro jejich vzdušnou podporu. Nemohou vést útočné operace do hloubky území NATO a už vůbec ne na území USA.

Slabší si tím jistí regionální převahu

Tyto systémy dávají Rusku jakožto kontinentální a vojensko-technologicky slabší zemi možnost, jak v prostoru na západ od svých hranic získat v případě přímé konfrontace regionální převahu nad USA, jež jsou celkově vojensky výrazně silnější, a jakožto námořní velmoc jsou daleko od místa možné přímé vojenské konfrontace.

Shrnuto – tyto systémy experti hodnotí jako výraz odhodlání ruských elit nedopustit, aby jiné státy vkročily do jejich "pískoviště". Růst vojenského napětí na hranici mezi Ruskem a NATO tedy pokračuje – stejně jako ochlazování vztahů. Což jen Kremlu nahrává v jeho autoritářském stylu vnitřního vládnutí a celkově prohlubuje ruskou uzavřenost, což byly rysy tak typické během let studené války.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.