Ústav mezinárodních vztahů

Sami Američané dělí tyto konfl ikty na tzv. nezbytné války (War of Necessity), jimž se nelze vyhnout, a střety z vlastního rozhodnutí USA (War of Choice) – ty velmoc zahajuje s odůvodněním, že tak činí ve jménu velkých principů. 

Válku prvního druhu vedl Bush starší, když udeřil na Saddámův Irák, jenž předtím napadl a anektoval Kuvajt. Bush k tomu měl i jasný mandát Rady bezpečnosti OSN. Jeho nástupce Bill Clinton zase rozpoutal vzdušnou válku proti tehdejší Jugoslávii, přičemž se dodnes diskutuje, do které ze dvou výše zmíněných kategorií patřila. 

Bush mladší pak vedl hned dvě z pohledu mezinárodního práva nelegální války, jež mnozí experti zařazují do druhé skupiny. A konečně Barack Obama byl jako výjimka po dlouhé době prvním prezidentem, který žádnou válku nezahájil, pouze pokračoval v těch, které zdědil. 

Nyní je v Bílém domě velice energický prezident, který neváhá používat tvrdá slova a rozdávat na různé strany vážné hrozby. To rozebírá přední americký odborník Philipp Gordon, jenž velice silně kritizoval války Bushe mladšího a pak byl blízkým spolupracovníkem prezidenta Obamy. Tomu doporučoval především zdrženlivost a obezřetnost.

Riziko proměnit se v zajatce svých vlastních výhrůžek 

Nepřekvapuje tedy, že současnému prezidentovi vytýká především přezíravý přístup k zavedeným normám a diplomatickým tradicím. Z Trumpovy předváděné impulzivnosti, konfrontačních stanovisek a bojechtivosti vyvozuje, že by vlastní velkohubostí mohl nejen sebe, ale i svoji zemi nakonec dostat do situace, v níž by mu pak skutečně nezbývalo nic jiného než zahájit válku. 

To podle Gordona platí zejména o přístupu k Íránu. Vůči Teheránu se Trump velice ostře vymezuje hlavně v souvislosti s jadernou dohodou uzavřenou v širším mezinárodním formátu v roce 2015 za prezidenta Obamy. Trump by – nevylučuje Gordon – mohl podlehnout pokušení zasadit preventivní zničující úder cílící na íránská jaderná zařízení. Nedávné pouliční protesty v Íránu by mohly toto pokušení zesílit. 

A možná reakce Teheránu? Ten by zase mohl udeřit na americká vojska v Iráku a eskalační spirála by se mohla roztáčet dál. 

Gordon neskrývá ani obavy z rizika konfl iktu s Čínou. Z Trumpových častých odsudků vyvozuje, že by mohl uvalit vysoká cla na dovoz čínských výrobků, čímž by svůj čínský protějšek jen vyprovokoval k odvetnému opatření. Ale za mnohem závažnější považuje sílící napětí v Jihočínském moři, kde se vojenská plavidla obou zemí stále více přibližují, a tak by se mohlo stát, že například za zhoršené viditelnosti by jedna strana mohla odpálit torpédo, načež už by následovala těžko kontrolovatelná eskalace s tisíci až statisíci obětí na obou stranách, přičemž by do války mohly být vtaženy i další státy oblasti, takže celková cena takového konfl iktu by nakonec mohla rychle činit několik biliónů dolarů. Ale vůbec nejvážnější obavy Philipp Gordon spojuje se sílícím napětím mezi USA a KLDR. I když sice nynější předolympijská gesta obou stran na poloostrově a přísliby oteplení vztahů Soul–Pchjongjang skýtají naději na určité uvolnění situace, je otázka, zda se vše nakonec nepromění jen v Kimův taktický tah – a tedy zda trend vydrží déle. Navíc – stále je tu pokračující nebezpečný jaderný a raketový program KLDR.

Bush junior zmařil šanci. A situace se s léty jen zhoršila

Gordon v popisu celkové vzniklé situace nejprve připomíná těžké dědictví po Bushovi mladším, který v roce 2003 utnul jednání s KLDR, čímž zhasla naděje, že by tato obskurní a strachem posedlá země sevřená diktátorským režimem mohla výměnou za dodávky potravin ukončit vojenskou část svého jaderného programu. 

Po patnácti letech se pak situace zásadně změnila k horšímu, a to tím spíš, že dostala silný a citlivý osobní rozměr slovních výpadů dvou činitelů, kteří se trumfují v tom, kdo z nich má silnější a ničivější jaderné tlačítko. Proto se Gordon obává, že by mohlo dojít i k útoku KLDR na Jižní Koreu a následná eskalace by nevylučovala až přesah k nasazení jaderných zbraní. 

Gordon sice nakonec poněkud smírněji uzavírá, že jeho spekulativní scénáře jsou záměrně dramatické, a že tedy vůbec netvrdí, že by muselo dojít k jejich naplnění. Jeho cílem je především upozornit, co by se mohlo stát, kdyby současný vládce v Bílém domě pokračoval ve svých nekompetentních, ale o to vášnivějších útočných, až bojových výlevech. V Gordonově podání jde tedy o tzv. černé labutě, které vyjadřují silné varování. Přejme si, aby žádná z těchto labutí nikdy nerozpřáhla perutě k letu. 

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc., je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi oblasti jeho zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.