Ústav mezinárodních vztahů

První z nich zkoumá, zda o vyhlášení války rozhodla mezinárodně uznávaná autorita. I tady je odpověď záporná. Rada bezpečnosti OSN, nejvyšší mezinárodní autorita při rozhodování o nasazení síly, neschválila potřebnou druhou rezoluci udělující zmocnění užít všech nezbytných prostředků.

Stejné to bylo také s kritériem spravedlivého záměru či obhajitelného důvodu pro zahájení války: vehementně se tvrdilo, že Irák je naléhavou hrozbou pro mezinárodní mír a bezpečnost, protože dokončuje program jaderných zbraní. Důkazy, jak známo, se nikdy nenašly. Důvod byl vylhaný.

A o nic lepší to nebylo ani s kritériem proporcionality, tedy přiměřenosti. Je tu totiž velký nepoměr mezi svržením jistě nepotického a kleptokratického diktátora a cenou za tento "úspěch": jde o životy až půl miliónu Iráčanů zabitých během následujícího chaosu a etnického násilí, jde o čtyři až pět miliónů lidí, kteří museli opustit své domovy, přičemž mnozí z nich utíkali do Sýrie a odtud se vloni vydali do Evropy. A to je další neblahý projev tohoto šíleného dobrodružství, jež dostalo vznosný název Irácká svoboda.

V neposlední řadě se ale nenaplnilo ani kritérium oprávněné naděje na úspěch. Na jedné straně bylo svržení Saddámova režimu z vojenského hlediska velice dobře připraveno, ale na druhou stranu nebyla připravena poválečná strategie.

Blairova a Bushova alibistická filipika

Ve světle těchto nenaplněných kritérií se zcela hroutí současné alibistické filipiky dvou hlavních aktérů invaze – tedy George W. Bushe a Tonyho Blaira. Ti tvrdí, že svět je lepší, než byl před Saddámovým svržením. Jenže, mimořádně neblahé ekonomické i geopolitické následky jejich akce jsou natolik těžké, že celá válka v Iráku je jednoznačně považována za velké fiasko s otřesnými mezinárodními dopady.

Jediným naplněným kritériem zůstává veřejné vyhlášení války: k tomu došlo dne 19. března 2003. To je ovšem velmi slabá náplast na pět výše zmiňovaných negativ. A to tím spíše, že i přímo v USA již ve druhé polovině roku 2002 a na počátku roku 2003 zněla řada vážných varování.

Akademie pozemního vojska upozorňovala, že vypukne rozsáhlé protiamerické povstání, které si vyžádá obrovské ekonomické náklady a vysoké ztráty na životech. CATO Institute varoval před obrovskými výdaji na výstavbu nového iráckého státu, generál Brent Scowcroft se netajil důvodnými obavami z dlouhodobé diskreditace USA v celém islámském světě.

Tlak stoupenců válečného tažení byl ale mnohem silnější. Hlavními aktéry byl tehdejší viceprezident Dick Cheney a ministr obrany Donald Rumsfeld. První z nich dával politické objednávky zpravodajským službám – požadoval od nich "důkazy" o údajném iráckém jaderném programu.

Druhý z nich proslul vyjádřením, že neexistence důkazů o tomto programu není důkazem o jeho neexistenci. A s tím se šlo do největší a nejničivější vojenské intervence od studené války!
Aktivity amerických stoupenců války koordinoval Výbor pro osvobození Iráku, v jehož čele stál vlivný lobbista Randy Scheunemann. S ním tehdy jednal i někdejší velvyslanec v USA a později ministr zahraničí a ministr obrany ČR Alexandr Vondra.

Pochybovač Chirac to schytal nejvíc

Možná by nebylo od věci, kdyby nám – právě po Chilcotově zprávě a s nadhledem třinácti let od těch událostí – zasvěceně přiblížil tehdejší mentální model amerických politiků, kteří byli tak posedlí válkou v Iráku, že militantně odbývali pochyby a výhrady pochybovačů, v jejichž čele stál francouzský prezident Jacques Chirac.

Navíc by možná mohl osvětlit i pohnutky tehdejšího prezidenta Václava Havla, jenž se těsně před zahájením invaze podepsal pod tzv. dopis osmi, ač ten byl původně určen premiérům, ne prezidentům. Dokument totiž obsahoval silný nátlak na RB OSN formulací, že může buď potvrdit svoji věrohodnost tím, že poskytne i druhou rezoluci, tedy dá zelenou ke spuštění války, nebo ji může ztratit a přispět k oslabení světového míru. Dnes již víme, že důvěryhodnost ztratili ti, kdo onu špinavou válku prosazovali a podporovali.

Ale je tu i jedno dlouhodobé ponaučení: vždy je třeba důkladně zkoumat, jaké jsou skutečné ekonomické a politické motivy každé války a jaké by mohly být její dlouhodobé ekonomické a politické náklady a důsledky. Zda ta či ona válka – ať ji zahajuje kterákoliv země a prezentuje ji veřejnosti v jakémkoli obalu – je vedena opravdu s cílem upevnit mezinárodní mír a bezpečnost a také zda účast na ní je v zájmu naší země.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a mezi jeho oblasti zájmu patří například terorismus, mezinárodní bezpečnost, či války v dnešním světě.

Článek byl publikován deníkem Právo 13. 7. 2016.

Dále k tématu

Kovář, Jan: Chilcotova zpráva. Český rozhlas Plus, 6. 7. 2016.