Ústav mezinárodních vztahů

O státech a nestátech
„Uznání širokým světovým společenstvím je alfa a omega dalšího politického života každé entity usilující o vlastní stát,“ říká profesor geografie Vladimír Baar v rozhovoru pro Mezinárodní politiku.

Dvěma rychlostmi vpřed, nebo vzad?
Na začátku prosince 2011 přivítaly britské Times dohodu,  tehdy pojmenovanou  reformní smlouva,  titulkem Vítejte v dvourychlostní Evropě! Téma Evropy pohybující se vpřed nejméně dvěma různými rychlostmi, o kterém se v ČR psalo od Lisabonské smlouvy, a o jehož existenci se většinou jen žertovalo na úkor kritiků různých typů evropské integrace, se zdálo být realitou.

Více rychlostí v Evropské unii
Trvalkou diskusí při jakémkoli posunu v parametrech fungování Evropské unie je diskuse o tom, že „Evropa“ bude napříště dvou- nebo vícerychlostní. Vzpomeňme na projednávání Lisabonské smlouvy, spojené s takovými úvahami či výhrůžkami některých politiků. Nyní přichází na stůl Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii a obdobné diskuse jsou zde opět.

Ekonomické dopady vícerychlostní Evropy
„Vícerychlostní“ Evropa je termín užívaný pro označení metody rozdílné integrace, kdy určitého společného cíle dosáhne nejprve část členských států, která je toho schopna a má i politickou vůli, přičemž se předpokládá, že ostatní budou následovat později.

Povede fiskální smlouva EU k dvourychlostní Evropě?
V souvislosti se summitem Evropské unie, který rámcově schválil dohodu o stabilitě, koordinaci a systému vládnutí v hospodářské a měnové unii, se objevily v českém i evropském tisku spekulace o tom, do jaké míry tato dohoda může vést k vytvoření dvourychlostní Evropy. A to především v souvislosti se skutečností, že dvě země, jmenovitě Velká Británie a Česká republika, se rozhodly k této smlouvě nepřistoupit. Do jaké míry jsou tedy reálné obavy, že se tyto země ocitnou mimo hlavní proud evropské integrace?

Vícerychlostní Evropa: hrozba pro ČR, nebo mylný terč?
Pojem vícerychlostní Evropa se do širšího povědomí dostal v závěru loňského roku, kdy na summitu Evropské rady (ER) drtivá většina členských zemí Evropské unie (EU) přistoupila k nové mezivládní smlouvě o rozpočtové stabilitě. Jedinou výjimku tvořila Velké Británie, ke které se v lednu letošního roku, na dalším jednání Evropské rady, neohrabaně připojila také Česká republika.

České místo v Evropě
České a britské „ne“ Smlouvě o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii (fiskální smlouva) znovu oživilo úvahy o tzv. vícerychlostní Evropě. Přestože je flexibilita stálým prvkem evropské integrace, nevede se podobně vážná debata v Unii příliš často. Tentokrát je k tomu ale opět důvod. Evropa se totiž nachází v nejhorší krizi od 2. světové války, ve fázi jistého bodu zlomu.

Koperníkovský obrat polské politiky
Ve svém téměř novoročním interview pro Der Spiegel použil Karel Schwarzenberg slovní spojení a metaforu Kopernikanischr  Wende polnische Politik, když měl vysvětlit změnu strachu před přílivem pracovní migrace z Východu v roce 2004 v obdiv k Radku Sikorskému, který nedávno vystoupil na obranu starých evropských struktur.

Nechtěný chudý příbuzný, nebo ctěný partner? Polsko a EU do roku 2012
Polsko představovalo mezi státy střední a východní Evropy, které se během 90. let minulého století ucházely o členství v Evropské unii, od počátku zvláštní případ. Bylo především výrazně větší než ostatní. Zároveň relativně chudé, s velkým podílem populace pracujícím v zemědělství. Do obrazu Polska v západní Evropě se promítala všechna rizika, ale také všechny potenciální přínosy, které rozšíření EU na východ mohlo mít. Jak lze téměř osm let po rozšíření polské členství v Evropské unii chápat? Naplnilo Polsko obavy odpůrců, nebo spíše naděje zastánců? Stalo se v EU chudým příbuzným, který je spíše na obtíž, nebo plnohodnotným členem klubu, do něhož se společně se svými sousedy hned po pádu komunismu přihlásilo?